Ivan Franko: Uvadlé listí

Letos uplynulo 150 let od narození a 90 let od úmrtí ukrajinského básníka a prozaika Ivana Franka (1856-1916). Jde o jednu z největších postav ukrajinské kultury a zvláště literatury. V češtině začala tvorba Franka vycházet již za jeho života, v r. 1898 vyšly hned dvě knihy: Boa contrictor a Ukradené štěstí a díky sociálně laděné tvorbě mohla některá jeho díla vycházet i během celého 20. století.
Uvadlé listí je „lyrické drama“, které bylo poprvé vydáno r. 1896. Franko tehdy v předmluvě napsal, že se jedná o milostný deník člověka, který si z nešťastné lásky vzal život, „člověka slabé vůle, ale bujné fantazie, hluboce citlivého, ale málo způsobilého pro praktický život." V předmluvě k druhému vydání r. 1910 už básník přiznal, že první předmluva byla literární fikcí a že Uvadlé listí je „nejsubjektivnější ze všech (veršů), které kdy u nás vyšly od dob autobiografických veršů Ševčenkových, a přitom nejobjektivnější v tom, jak líčí složité lidské city.“ Jak uvádí v ediční poznámce Jan Vladislav, jde o wertherovské drama; sám Franko na konci poémy tuto postavu vzpomíná a uzavírá Goethovými slovy: „Ty buď muž a nenásleduj mě!“

Mario Vargas Llosa: Kozlova slavnost

Příběh románu se rozvíjí ve třech hlavních dějových rovinách. V té první, obdařené největší dávkou autorské invence, se Urania Cabralová, dcera bývalého senátora Trujillova režimu Agustína Cabrala, v polovině 90. let vrací po 35 letech strávených ve Spojených státech do Dominikánské republiky, aby se opětovně setkala se svým umírajícím a jen částečně vnímajícím otcem a vyrovnala se tak s bolestnou minulostí, jež nenávratně poznamenala celý její život. Druhá dějová rovina je detailně pojatou rekonstrukcí dlouhého a nervózního čekání sedmi spiklenců na tiché a opuštěné silnici za hlavním městem (které během diktatury neslo neskromný název Ciudad Trujillo) na tyranův vůz a kde rovněž dojde k Trujillově zavraždění. V poslední linii příběhu je pak režim přiblížen prostřednictvím drobných každodenních epizod, vlastních Trujillových vzpomínek či monologů a exkurzí na jeviště politických jednání v celé své obludnosti.

Josip Mlakić: Kad magle stanu

Válečný román Až se mlhy rozplynou (Kad magle stanu) je podle mnohých kritiků vůbec nejlepší chorvatskou válečnou prózou od konce válek v Chorvatsku a v Bosně. Přestože se jednalo o autorův románový debut, překvapil vytříbeností formy i stylistických postupů. Přímou válečnou zkušeností autora, svojí mozaikovitou strukturou, realistickým stylem, v němž ale nechybí lyrické popisy přírody, schopností několika detaily výtečně charakterizovat postavu, absencí jakéhokoliv levného patosu, ale také pečlivostí, s níž si všímá zvláštností válečné terminologie a jazyka obecně.
Josip Mlakić v ní čtenáři předkládá příběh veterána bojů ve střední Bosně Jakova Serdara, zotavujícího se z prožitých hrůz v psychiatrické léčebně, kterému doktor v rámci léčby posttraumatického syndromu naordinuje, aby sepsal své zážitky z války. Právě tyto drobné retrospektivní fragmenty kruté autopsie, prokládané vzpomínkami na dětství a doby předválečné, dají postupně vzniknout ucelenému příběhu, s jehož epizodami se hospitalizovaný Jakov vyrovnává

Alan Hollinghurst: Linie krásy

"Zvítězil homosexuální román," psalo se v britském tisku v roce 2004, když byla knize Linie krásy udělena prestižní Bookerova cena a novináři se chopili nejsenzačnějšího aspektu vítězného díla. Alan Hollinghurst se svou sexuální orientací skutečně netají a o lásce mezi muži vypráví stejně otevřeně, jako se ve většině knih vypráví o vztazích mužů a žen; pozorný čtenář ale brzy pochopí, že skandální téma se v tomto případě vtělilo do knihy vpravdě klasické.
Elegantní Linie krásy, román v pravém slova smyslu, zachycuje čtyři roky v životě Nicka Guesta, mladíka ze skromných poměrů a čerstvého absolventa Oxfordu, který dostane možnost sdílet domácnost s rodinou konzervativního poslance Geralda Feddena. V honosném londýnském domě Feddenových se nesmělý, kultivovaný Nick, prahnoucí po všem vytříbeném a stylovém, rozhodně necítí jako pouhý podnájemník. Feddenovy – dravého kariéristu Geralda, jeho krásnou noblesní manželku Rachel, syna Tobyho, svou školní platonickou lásku, i maniodepresivní a prostořekou dceru Catherine – láskyplně, se vším všudy přijme za svou druhou rodinu a pasuje se do role úzkostlivého strážce jejich pohody a soudržnosti. Pak však přichází první skutečná láska, první seznámení s londýnskou gay scénou, první lajna kokainu, první setkání s AIDS…

Pavel Kohout: Tohle byl můj život??

V druhém díle vzpomínkové knihy To byl můj život?? se Pavel Kohout vrací k období svého života, které je jeho čtenářům i oponentům pravděpodobně nejméně známé. Jedná se o dobu ohraničenou rokem 1979, kdy byl protiprávně zbaven československého občanství a přinucen k emigraci, takže se ze dne na den změnily jeho perspektivy i profesní a existenční situace, a rokem 1992, který považuje za jiný milník, neboť to byl rok, v němž se rozpadla Československá republika. Zatímco k událostem předcházejícím první z obou časových hranic jakož i ke svému zrání občanskému i uměleckému se autor již několikrát vrátil ve svých dřívějších memoárománech, o deseti letech jeho života a práce ve ‚zbytku světa‘, stejně jako o jeho nejednoduchém navracení domů po listopadu 1989 se ke čtenářům dostává autentická zpráva vlastně poprvé.
Pavel Kohout zůstal i v tomto období, kdy jeden z klíčových hybatelů jeho osudu, každodenní konfrontace s mocenským aparátem, náhle ustoupil do pozadí, člověkem politickým. Jako takový podává zprávu o intelektuálním selhání velké části západoevropské levice, která v 80. letech přivírala oči nad pronásledováním disidentů v totalitních zemích sovětského bloku (podle hesla „lepší špatný socialismus než žádný“), a vydává rovněž své svědectví ze zákulisí dějů sametové revoluce. Větší prostor ve svých vzpomínkách však již může věnovat také světu divadla a literatury a ovšemže Vídni, jež se stala jeho druhým domovem.

Aleksandar Hemon

Americká literatura má mnoho podob, mezi nimiž má zvláštní postavení ta, kterou tvoří díla autorů, jejichž rodným jazykem nebyla angličtina. Etalonem takové skupiny budiž Vladimir Nabokov a ještě dlouho před ním Joseph Conrad. Oba se shodou okolností ocitli v anglofonním světě, v němž přijali nejen kulturu, ale hlavně jazyk. Je zajímavé, že o obou se navzdory tomu tvrdí, že angličtinu ovládají jako málokterý jejich kolega. Stejný případ je i Aleksandar Hemon. I on je Slovan, i on se do Spojených států dostal vlastně náhodou. A především: stejně jako Conrad a Nabokov, i Aleksandar Hemon umí úžasně psát. Lehkost a vtip jeho stylu bere dech, slovní zásoba je neuvěřitelně bohatá – taková slova, obraty a příměry, jaké používá Hemon, se v románech objevují zřídka.
Na vině je Hemonovo „neameričanství“. Narodil se roku 1964 a v 26 letech dokončil studium literatury na univerzitě v Sarajevu. Už v té době publikoval, ovšem zatím pouze povídky a časopisecky, samozřejmě v srbochorvatštině. Zlom v jeho životě i tvorbě nastal až o dva roky později, kdy se vydal na krátký studijní pobyt do Chicaga. V době, kdy pobýval ve Spojených státech, se v Bosně rozhořela válka, takže Hemon mohl v televizi sledovat celý vývoj konfliktu od počátečního ostřelování Sarajeva až po smrtící blokádu. V takové situaci nepřicházelo v úvahu, aby se vrátil zpět do vlasti.

Arnon Grunberg: Fantomová bolest

Rodákovi z Amsterodamu, jenž pochází z německé židovské rodiny, zajistila světovou popularitu hned jeho první próza. Téměř přes noc se stal hvězdou domácí literatury, což je v nizozemských poměrech naprosto nevídané. Svoji publicitu přiživuje Grunberg módní extravagancí a provokacemi ve vztazích (objevuje se na veřejnosti po boku sedmdesátiletých dam), jež nejspíše představují paralelu k jeho pojetí psaní jako hry a spisovatele jako všemocného falešného hráče, který má za úkol čtenáře svádět.

Mehlmanovo vyprávění se skládá ze dvou vrstev. V přítomné časové rovině je vylíčen začátek vztahu s přítelkyní Rebeccou, v retrospektivních pasážích pak Mehlman bilancuje dosavadní život, v němž měla vedle manželky figurovat nejedna milenka. Protagonista tu vystupuje jako na první pohled spokojený muž se sklonem k furiantství, ne-li přímo nebezpečnému eskamotérství. Zadlužen až po uši, vydržuje si sekretáře, který mu na zavolání zajistí limuzínu i s řidičem; nejednou se miluje se servírkou na záchodku kavárny, v níž sedává jeho žena atp. Přesto však nevnímá sám sebe jako ohromujícího dobrodruha balancujícího na hraně života, ale právě naopak. Před čtenářem se obnažuje nikoliv belmondovský bonviván, ale věčně nejistý, allenovský pochybovač, navíc literárně neúspěšný, který při žádné příležitosti neopomene zmínit, že se pohybuje mezi lidmi s vlastními životy, zatímco jemu žádný život nepřináleží a protéká mu mezi prsty.

Amir Or

Autor vystudoval filozofii a religionistiku na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kde později přednášel starořecké náboženství. Také přednášel poezii a tvůrčí psaní na univerzitách v Izraeli, Velké Británii a Japonsku.
Epitaf
Sejdi z cesty poutníče,
mezi moruši a vinnou révu se usaď.
Mezi vodu a stín i bělost kamene,
vždyť tady ležím já, chlapec a král.

Má tvář jak chladný mramor. Tak i nohy, ruce.
Oděný v kapradí a spadané listí.
Ani já daleko nedošel.
Ale i já byl jednou živý.

Sejdi z cesty poutníče,
na tváři mi plody plané moruše rozdrť.

Martin Suter: Odvrácená strana Měsíce

Martin Suter (1948 v Zürichu) patří k nejznámějším a čtenářsky nejoblíbenějším švýcarským prozaikům současnosti.
Suter se českému čtenáři představuje vůbec poprvé románem Odvrácená strana Měsíce. Čtyřicetiletý právník Urs Blank rozhodně netrpí nouzí: jezdí v černém jaguáru, nechává si šít v Londýně, ve chvílích volna poslouchá Mendelssohna a popíjí Armagnac. Cestou do prvotřídní restaurace, kam by se normální člověk ztěží odvážil vejít, míjí bleší trh a zastaví se u stánku s vonnými tyčinkami. Snadno se tu seznámí s mladou a krásnou prodavačkou… Příběh vyhlížejicí jako laciná variace Romea a Julie se brzy mění spíše v Jekylla a Hyda. Urs se s Lucille zúčastní rituálu v indiánské sauně, kde si vezmou magické houby. Trip v něm uvolní potlačované a vskrytu držené pudy, začne se chovat neasertivně a agresivně, propuknou u něj sklony k násilí a nakonec zaviní smrt několika lidí...
Spisovatel bravurně využívá prostředků detektivky či thrilleru k tomu, aby před námi vykreslil téma mnohem zásadnější, než se na první pohled zdá....Tématem románu je ztráta identity a také boj s vlastními pudy.

Arne Lygre: Et site ansikt

Arne Lygre je jedním z nejslibnějších mladých norských dramatiků. Po úspěšném debutu na konci 90. let (hry Máma a já a muži a Náhle věční) rozšířil tento autor své dílo o hry Stín jednoho chlapce (2005) a Muž bez cíle (2005). Jeho dramata oslovila mezi jinými také francouzského režiséra Claude Régyho, jenž už léta zprostředkovává publiku aktuální texty především britských a francouzských autorů.
Nelze říct, že by Lygreho románová prvotina nechala čtenáře bez dechu. Ba co víc, místy se vnucuje dojem, že jde o kalkul. Přesto naléhavost vyprávění zaujme a vzbudí přinejmenším zvědavost. Autor je možná vypočítavý (téma druhé světové války to naznačuje), nicméně některé pasáže knihy mají charakter zajímavých filozofických úvah.
Lygre se svou novou knihou zařadil k experimentujícím prozaikům, tedy k těm, kterých je v norské literatuře, jíž v současnosti opět dominuje román s příběhem, menšina.

Jean-Philippe Toussaint: Utíkat

První věta románu zní povědomě, ale nenechme se ji zmást: „Skončí to s Marií vůbec někdy? Léto před naším rozchodem jsem strávil několik týdnu v Šanghaji, nebyla to vyloženě pracovní cesta …“ Kde jsme již něco podobného slyšeli? Nejsou to první věty předchozího románu, ten přece také začíná koncem: „Je to příběh rozchodu, odehrávající se jedné noci v Tokiu. Noci, kdy jsme se naposledy milovali. Kolikrát jsme se naposledy milovali? Nevím. Mockrát.“ Jenže v Utíkat nepůjde o neschopnost udržet vztah, ale o neschopnost komunikovat i přes neustálou snahu o to. Setkáváme se sice s oběma protagonisty, ale téma bude jiné. Místo neschopnosti být s někým nás Toussaint provede neschopností plnohodnotně komunikovat.
Před lety kritici Toussainta odepisovali jako autora, který ztratil dech. Pak přišel úspěch románu Milovat se, po němž se zdálo, že není kam stupňovat jeho mistrovství. Jeho technika zvětšených detailů, která tak připomíná film, byla dovedena takřka k dokonalosti. Jenže román Utíkat ukazuje, že to jde. Došlo ke kvalitativnímu přerodu a Toussiant se dnes stává mistrem montáže. Doufejme, že autor završí volná pokračování třetím dílem. Dovolím se odhadnout, že bude ve znamení smrti druhého a vyrovnání se s ní.

Jiří Kejř: Z počátků české reformace

Název výboru je velmi široký a mnozí by podle něho mohli očekávat studie věnované spíše Husovým předchůdcům. Tématem je ale především literární dílo M. Jana Husa a některých jeho současníků (Jan z Jesenice, Štěpán z Pálče,, Friedrich Eppinge,). Většina uvedených studií již byla v průběhu posledních čtyřiceti let otištěna v různých odborných časopisech a sbornících (nejstarší z nich již v roce 1963), čtyři z nich se však čtenáři dostávají do ruky poprvé, a proto je krátce představíme.
Celkově však můžeme konstatovat, že vydání výboru Kejřových studií je přes množství formálních nedostatků přínosem. Odborná veřejnost zde má k dispozici pohromadě jednak texty z poslední doby, jednak studie starší, ale stále aktuální. Vyhledávání v nich značně usnadňuje jmenný rejstřík, i když v něm lze najít chyby. Pro zájemce o literární dílo Jana Husa a jeho současníků z pražského univerzitního prostředí je to pomůcka jistě užitečná.

Slavenka Drakulić: Ani mouše by neublížili

Slavenka Drakulićová se odhodlaně pustila do nevděčné a těžké práce, rozhodla se proniknout až “na kost” lidem, kteří rozpoutali exjugoslávské válečné peklo, zjistit, co jsou tito lidé zač a jak je možné, že se jim podařilo zmanipulovat tolik lidí. Zároveň se snaží pochopit cosi jako kolektivního ducha národů, jejichž převážná většina příslušníků tak snadno podlehla veskrze průhledným a prolhaným vůdcům.
Dlouhodobě se také setkávala s oběťmi válečných zločinů, především těch v Bosně a Hercegovině. Prvním hmatatelným výsledkem této práce byla kniha Kao da me nema (Jako bych nebyla), věnující se znásilněným bosensko-hercegovským ženám - obětem, které přežily.
Drakulićová přistupuje ke své práci nepředpojatě, poctivě se snaží pochopit jednotlivé zločince, dokonce se upřímně snaží najít i kusy lidskosti, které tito lidé snad ještě mají. Vybírá si je na všech stranách, na chorvatské i srbské, neopomíjí ani muslimskou. Mezi nejznámější portrétované vězně patří Slobodan Milošević (který bohužel nedávno před vynesením rozsudku zemřel), hlavní strůjce konfliktu, dále řada “generálů” jako Tihomir Blaškić či Radislav Krstić a též zástupkyně žen – Biljana Plavšićová a Mira Markovićová (žena S. Miloševiće, ale ta se skrývá v Moskvě). Bohužel chybí jména dalších válečných zločinců, kteří stihli zemřít dříve, než je dostihla spravedlnost. Týká se to hlavně bývalého chorvatského prezidenta F. Tudjmana a jeho kolegy z Bosny a Hercegoviny A. Izetbegoviće. Další pak stále unikají spravedlnosti na svobodě, hlavně R. Karadžić a R. Mladić.

Sylvie Germain: Nuit-d´Ambre

Kniha Nuit-d’Ambre vznikala v době autorčina působení v Praze, je však zasazena do blíže neurčeného kraje ve východofrancouzském pohraničí. Ústředním tématem je rozporný a často bolestný, prožitým utrpením poznamenaný vztah člověka k Bohu. V tom je zároveň obsažen vztah člověka k vlastní minulosti a paměti, jeho (ne)schopnost přijmout vinu a odpovědnost a vyrovnat se s ranami osudu.
Hlavní postavou je Charles-Victor Péniel, se kterým se čtenář setkal už na samém konci románu Kniha nocí. Přezdívku Jantarová noc–Větrný plamen (Nuit-d’Ambre-Vent-de-Feu) dostal pro zvláštní barvu svých očí a pohyblivou zářivou skvrnu v levé duhovce. Jeho příjmení, převzaté z Jákobova zápasu s Bohem v knize Genesis (Peníel znamená Tvář Boží), dává tušit, že také tady dojde k zápasu. Tento úryvek z bible, spolu s citátem básníka Edmonda Jabèse, knihu otevírá.

Arthur Japin: Nádherná vada

Ve svých proslulých pamětech Historie mého života zmiňuje Giacomo Casanova epizodu z mládí. Při návštěvě venkovské usedlosti v Benátském kraji v roce 1742 se jako sedmnáctiletý mladík zamiloval do čtrnáctileté Lucie a chtěl se s ní oženit. Nejprve ji však měl soukromý učitel připravit na společenský život v Benátkách. Když se po šesti měsících Casanova pro Lucii vrátil, už ji tam nenašel – její rodiče mu řekli, že ji mezitím svedl jiný muž. O šestnáct let později přijíždí Casanova pod jménem Chevalier de Seingalt do Amsterodamu a v nevěstinci narazí na Lucii. Má obličej zhyzděný chorobou a Casanova se jí zhrozí. Vyvolává v něm už pouze hluboký odpor.
Tato krátká epizoda se pro Arthura Japina stala východiskem historického románu, v němž se pokouší domyslet, co se mohlo udát v mezičase. U slova je tentokrát Lucia. V jejích životních osudech se obráží osvícenské 18. století s rozporem mezi rozumem a citem, ale i snaha udržet se jako samostatná, leč neurozená žena nad vodou a vyrovnat se s postižením v prostředí, které vyznává nade vše půvabnou skořápku. Amsterodamské setkání s první láskou překvapivě vyústí v plavbu do Nového světa, s novým mužem a za novým životem. Až v samém závěru zjistíme, kdo je adresátem Luciina vyprávění.

Jaroslav Rudiš: Grandhotel

Jaroslav Rudiš (*1972) debutoval v roce 2002 Nebem pod Berlínem (2002), jehož úspěch byl navíc umocněn Cenou Jiřího Ortena. Kladné ohlasy zazněly i na komiksovou trilogii Alois Nebel (2003-2005, kresba Jaromír 99) a za exkurz na pole dramatické tvorby s názvem Léto v Laponsku, který napsal společně s Petrem Pýchou (knižně 2006, inscenováno ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti), obdrželi autoři Cenu Alfréda Radoka a Cenu Českého rozhlasu. Nyní Jaroslav Rudiš (*1972) vydává s napětím očekávanou druhou prózu, román Grandhotel.
Hlavní postavou příběhu je podivín Fleischman, meteorolog-amatér, který pracuje v Grandhotelu na vrcholku Ještědu. Největší zálibou tohoto celoživotního outsidera, jenž v dětství přišel o rodiče, je pozorování mraků a jevů k nim přidružených, o nichž si vede přesné záznamy. Nemá kamarády, nikdy s nikým nechodil a nikdy se nedostal dál, než na hranice Liberce. Rodné město vnímá jako vězení a vlastní neschopnost ho opustit jako příčinu veškerých svých problémů. Jednou týdně bez většího efektu navštěvuje psychologa a v hotelu rád šmíruje hosty, což, krom jiných pozitiv, která tato činnost bezesporu vykazuje, podněcuje jeho sexuální fantazii stejně jako fotky oblíbené televizní moderátorky počasí. Když se k tomu připočte ještě despotický šéf a nevlastní otec v jedné osobě, s nímž nesdílí jeho fanouškovskou vášeň pro sportovní ikonu místního kraje, fotbalový klub FC Slovan Liberec, máme před sebou, suma sumárum, pěknou řádku problémů, se kterými by stálo za to hnout. Čímž je na příběh zaděláno.

Umberto Eco: Dějiny krásy

Co je to krása? Jak se názory na krásu měnily v průběhu věků? Jakými cestami se ubírala umělecká tvorba v minulosti a co bylo považováno za ideál krásy? Jak souvisí označení něčeho za krásné na epoše a dané kultuře? Existovaly souběžně v jedné době odlišné ideály krásy, vracely se některé představy a ovlivňovaly se také napříč epochami? Na tyto a mnoho dalších otázek se pokouší nalézt odpovědi Ecova kniha, která se zabývá krásnem v západní kultuře od dob antického Řecka až po naši současnost.
Kniha může být zároveň chápána jako „volné, rozšířené a odlehčené“ pokračování estetických teorií středověku, jimiž se Eco zaobíral v knize Umění a krása ve středověké estetice (česky 1998). Z alespoň těchto uvedených prací je zřejmé, že Eco se problematikou krásy, estetikou a působením uměleckého díla na recipienty zabývá prakticky nepřetržitě, a proto lze knihu chápat i jako jakési završení úvah na toto téma. Jednoznačný důraz na názornost, jíž je dosaženo letmými klipovými vhledy do jednotlivých údobí, lze jako krátké sdělení velmi snadno uchopit a je stravitelné i pro průměrného čtenáře. A i když po přečtení a hlavně detailním prohlédnutí obrazové přílohy zůstane pocit jisté roztříštěnosti a rozmlženého vidění, přesto se knize nedá upřít fascinující podmanivost, jíž své čtenáře uchvátí. Působivé jsou hned úvodní strany se srovnávacím materiálem, které tvoří pásy chronologicky sestavených reprodukcí obrazů, soch či fotografií od dob dávno minulých do naší žhavé současnosti. Právě na těchto místech knihy si čtenář více než jinde povšimne styčných bodů, které spojují dávnou willendorfskou Venuši s fotkou Moniky Bellucciové z kalendáře Pirelli či Diskobola s Arnoldem Schwarzeneggerem.

Nancy Huston: Lignes de faille

K půlstoletí nedávné historie se vrací nejnovější román kanadské autorky Nancy Hustonové. Známé téma ale zpracovává nově, a velmi poutavě. Dává slovo čtyřem šestiletým dětem, které jsou sice příbuzné, ale nikdy nežily spolu – ani nemohly. Každé z nich je zástupcem jiné generace, společně ale patří do rodiny se složitými kořeny. Příběhy jejich dětství autorce napomohou propracovat se nazpět časem až k nacistickým zločinům a ukázat, že ovlivnily celých dalších šedesát let současných dějin. Kromě historie ale spisovatelku zajímají i otázky važící se k dětství, dospívání, utváření individuality jedince, hledání jeho místa ve světě a vytváření postojů k vlastní rodině.
Román ukazuje, že „nepřítel“ se v dějinném vývoji může měnit, ale omyly se opakují, jako by se lidé nikdy řádně nepoučili. Mládí s sebou nese jak zlomy a trhliny, tak naději. To je možná hlavním poselstvím této knihy, která přes všechno špatné, co pojednává, vyznívá celkově naprosto pozitivně. Je to silný román, má skvělý náboj a dokonale propracovanou jak strukturu tak styl.

Jair Lapid: Druhá žena

Druhá žena je Lapidův třetí román z řady detektivních příběhů, jejichž hlavní protagonistou je postarší a mírně obtloustlý bývalý policista a nyní soukromý detektiv Josh Shirman. Tento svérázný hrdina, jenž je izraelskou verzí Chandlerova Phila Marlowa, se poprvé objevil v románu Dvojitá hlava, který vyšel roku 1989. O dvanáct let později Lapid navázal románem Šestá hádanka.
Kritiky oceňují hlavně svérázný Lapidův humor, kterým je kniha nabitá, někteří se dokonce domnívají, že místy čtenář zapomíná vážnost zápletky a oddává se pouze humoristické stránce věci, což ale nemusí být nutně na škodu. Mnohem ostřejších komentářů – a v tom se shodují bez výjimky všichni – se dostalo autorově barvitému líčení milostných scén. Nejde ani tak o detailnost popisu, ale spíše o frekvenci, s jakou se sexuální hrátky v knize opakují.
Kromě těchto výtek má však román všechno, co má lehčí literární žánr typu detektivního románu mít. Lapid zachovává i kontinuitu s předešlými knihami, takže se čtenář setkává s úzkým okruhem „starých známých“ jako je například Joshův protivník policista Kravitz, který mu neustále hází klacky pod nohy. Ani Josh se od prvního románu příliš nezměnil, až na přísnou dietu, ke které ho donutila Sofie a posléze i další klientka. Stále bydlí v dvoupokojovém bytě v ulici Mapu v Tel Avivu, nemá peníze ani životní energii, o přehnaně veliké podpoře okolí či přátel ani nemluvě. Lapidovými slovy naprostý loser, nicméně možná právě tohle jej dělá tolik přitažlivým pro širokou vrstvu čtenářů, kteří nehledají dokonalého a uhlazeného gentlemana v hlavní roli.

Max Allan Collins: Cesta do pekel

Road to Perdition. Cesta do pekel. Další komiks zachycující glorifikovanou atmosféru třicátých let. Další gangsterka, která je zasazena do přesných historických reálií, aby byl dojem autentičnosti co nejvyšší. To, že podle komiksu byl natočen docela úspěšný film s Tomem Hanksem v hlavní roli, je už celkem vedlejší. Tady jde o ty obrázky!
Komiks kreslil Richard Piers Rayner, který před Cestou do pekel pracoval na sériích jako Hellblazer, nebo Swamp Thing/Bažináč; až tento komiks mu však dal možnost naplno projevit talent pro detail. O pečlivosti, se kterou na komiksu pracoval, svědčí i to, že jej piloval čtyři roky. V tomto světle je film jen pouhým nedokonalým stínem jeho práce. Také autor libreta, Max Allan Collins, měl při psaní Cesty do pekel za sebou už dost zkušeností s komiksy, vždyť léta psal příběhy legendárního Dicka Tracyho.
Autoři komiksu nám servírují příběh o cti a o zradě, o lásce a pomstě za její zmaření. To jsou nesmrtelná témata a jejich nosnost je při dobrém zpracování nepopiratelná. Což je i případ Cesty do pekel. K tomu již v názvu zazní motiv hlavní – cesta. Putování za odplatou tvoří ústřední obraz těch nejslavnějších bájí, legend, příběhů i dobrodružných románů. V Cestě do pekel - příběhu, ve kterém je všechno, co si může milovník „romantických" let velké americké krize přát – naštěstí jedna věc chybí – sentiment. Tomu se Collins vyhnul a i díky tomu se Cesta do pekel stala legendou.

Henrik Ibsen: Ipse ipsa Ibsen (živé vzpomínání na Ibsena)

Dnes tohoto autora známe jako klasika realistického dramatu a tvůrce moderní dramatické formy, ve své době však jeho díla konzervativní publikum spíše šokovala a provokovala. Bytostný individualista a neúnavný kritik společenských poměrů Ibsen vnímal drama jako nástroj ke zpochybnění všeobecně přijímaných idejí a podrývání strnulých konvencí, na kterých si tehdejší společnost tak zakládala. Ve svém „ozdravném“ úsilí se nespokojoval jen s povrchní kritikou, ale kladl otázky po moci a svobodě jednotlivce, pitval instituci manželství a křesťanskou morálku. Nevyhýbal se ani tématům, jež byla v tehdejší norské společnosti vysloveně tabu, jako byl například incest či pohlavní nemoci. Byl jedním z hlavních aktérů tzv. moderního průlomu v norské literatuře. Sborník čtenářům předkládá články dvanácti autorů, zkušených i začínajících odborníků různých specializací: setkávají se tu teatrologové, literární vědci, překladatelé, dramaturgové, o svých setkáních s Ibsenovým dílem tu vypráví i režisér a scénograf. Přes rozdílnost jednotlivých příspěvků se články o sebe navzájem netříští, ale zapadají do výsledné mozaiky představující recepci Ibsenova díla v Čechách a na Moravě.

John Banville: Moře

„Rány osudu, choroby, předčasná úmrtí, podobné věci se přicházejí dobrým lidičkám, těm pokorným, té soli země, ne Anně a ne mně,“ říká hlavní hrdina románu Moře v reakci na zjištění, že jeho žena trpí rakovinou a brzy zemře. Text vyžaduje námahu. I pro Banvilla je to trochu vybočení z tvorby, věhlas získal především díky svérázným životopisům Mikuláše Koperníka nebo Johannese Keplera.
Banvillův román je především o smrti, kterou si i díky románu uvědomujeme ve spojení s některými okamžiky našich životů zvlášť ostře. Moře je jedno z nejpozoruhodnějších a zároveň nejobtížnějších literárním děl současnosti. Přes Bookerovu cenu, jež s sebou nese jistou porci obecné pozornosti, však těžko osloví širší publikum. Komu se však do Banvillova jazyka podaří proniknout, nebude litovat.

William Faulkner: Hluk a vřava

Kniha vznikla v období mezi válkami, konkrétně v roce 1929, nicméně obrovskou pozornost si získala teprve po konci druhé světové války. Literární historici o ní začali hovořit jako o epochálním díle, zdůrazňoval se její přínos pro další rozvoj experimentálních technik, rozvíjení odkazu Jamese Joyce v Americe atd.
To, že knize začal vzdělaný svět věnovat pozornost až o několik let po jejím vzniku, má své důvody. Jedním z nich pochopitelně bylo, že Faulkner se během doby stal slavným autorem, a to díky svým ostatním, čtenářsky mnohem přístupnějším dílům a ať se kritici dušují sebevíc, že je autor coby osoba za textem nezajímá, všichni víme, jak tomu ve skutečnosti je.
Faulkner sice zobrazuje konkrétní lidské postavy, nicméně právě blízkost jeho vyprávění k mýtu, pro který je přece charakteristická určitá cykličnost, podle všeho naznačuje, že ona dosažená "objektivita" je pouze jakousi přechodnou fází, něčím, co trvá po určitou dobu jako pevně daný řád, co se dokonce vyvíjí v procesu, jenž bychom mohli nazvat pokrok, co však stejně nakonec skončí v naprostém zmatku, šílenství, chaosu, hluku a vřavě. Hluk a vřava jsou osudem každého pokroku, což však podle Faulknera dozajista neznamená, že by němělo smysl se o něco takového pokoušet. Člověk je k tomu jaksi odsouzen, jenže stejně tak je odsouzen k nezdaru.

Federico Andahazi: Vlámské tajemství

Příběh nás zavádí opět do minulosti, tentokrát do renesanční Itálie, kde se uznávaný mistr pokouší zjistit, v čem spočívá tajemství barvy, jež ovládají jeho hlavní rivalové, dva vlámští bratři, z nichž jeden ovládl tajemství dokonalé barvy, při jejímž objevení však oslepl. Prozrazovat o ději knihy byť jen o trochu více by bylo vůči čtenáři nefér.
Silným momentem knihy, byť trochu omšelým, je metafora touhy po dokonalém poznání, jež končí zhoubně. V případě Andahaziho je touha po poznání touhou po dosažení dokonalé barvy, vidění – a zde píše argentinský autor v souhlase s celou západní tradicí, jež metaforicky ztotožňuje vidění a poznání. Ti, kteří chtějí vidět dokonalé, oslepnout, ti, kteří chtějí poznat vše, zemřou.
Pokud tedy čtenář zatouží po poměrně čtivém titulu s mírně intelektuálními aspiracemi, je Federico Andahazi bezpečná volba.

Umberto Eco

Umberto Eco je skutečným synem boha Herma, jehož se někdy dovolává: tedy boha-zprostředkovatele, patrona tlumočníků, boha, jenž je ztělesněním překračování hranic. Spektrum zájmů tohoto italského vědce a romanopisce je stejně rozsáhlé jako intelektuální záběr a jeho esejisticko-pedagogické schopnosti, tj. podat určitou látku jasně a čtivě, takřka bezkonkurenční. Není proto ani divu, že si Umberto Eco za posledních několik desetiletí získal srdce nebo aspoň obdiv nesčetných čtenářů, u některých se těší doslova kultovnímu postavení - jako romanopisec, sémiotik, esejista či komentátor aktuálního dění.
S trochou nadsázky by snad šlo říct, že Umberto Eco je příliš sečtělý na to, aby byl originální - on je ovšem originální svým rozhledem, způsobem, jakým dokáže dávat věci do nečekaných souvislostí. Též je originální tím, jak dokáže vysvětlovat a jak bystře si dokáže všímat těch nejmenších, na první pohled nepodstatných detailů. Namísto hloubky originality nabízí křišťálově jasný pohled na panoráma myšlení - a to rozhodně není málo.

Jan Balabán: Možná že odcházíme

Tato kniha je především o postavách, které jsou vykořeněné a které se ocitají v každodenních, avšak emocionálně vypjatých situacích. Jsou jimi alkoholici, intelektuálové, rodiče a jejich děti, lidé milující a rozcházející se. Každý z nich si nese nějaký svůj kříž, smutek či bol. Jako by viseli nad propastí života, ale ještě do ní nespadli: Balabánovi hrdinové uvízli mezi konstantní lidskou zkušeností zmaru a potlačenou vzpomínkou. Zdá se, že někde v hloubi duše hledají odlesk po „onom“ či „zlatém“ čase, který dost možná ani nebyl. Zároveň však, a to je možná trochu zvláštní, neskuhrají, nezalykají se všemi těmi „kdyby“... Jsou smutní, ale berou svět, jak je. Rozhlížejí se kolem sebe.

Miro Gavran: Poncije Pilat

Poslední román tzv. biblické trilogie Miro Gavrana (po Juditě a Křtiteli) by měl podle logicky věci uzavírat celý cyklus. Svým způsobem tomu tak tematicky je, zatímco Judita – symbol neochvějné židovské víry, jíž je nutné podřídit i své city trilogii, otevírala, Křtitel – neboli ten, který otevírá bránu do nové dimenze (přechod od judaismu ke křesťanství), pokračoval, protože stará víra již nedostačovala, tak Pilát Pontský (užíváme ustálenou českou variantu tohoto jména) nachází sám cestu od pohanství a volí Ježíše zcela dobrovolně po předchozím zcela protichůdném stanovisku, byť je to cesta dlouhá a složitá. Gavran nám opět přibližuje jednu ze stěžejních dějin židovsko-křesťanské víry z opravdu lidské stránky. Ač je Pilát vnímán spíše jako postava negativní, neboť i on měl podíl na Ježíšově smrti, přesto byl jen člověkem, který měl řadu dobrých stránek.

Jan Wolkers: Růže z masa

Děj románu je sice zasazen do koloritu Nizozemí šedesátých let, ale stejně tak dobře by se mohl odehrávat kdykoliv a kdekoliv. Růže z masa je totiž vyprávěním o nejhlubších, téměř nesdělitelných, a zároveň nejtrýznivějších pocitech, o tíživé lidské samotě a svazující moci minulosti nad přítomností. Růže z masa zachycuje tedy nadčasové drama, které se v lidských srdcích odehrává v různých podobách denně na jakémkoli místě, v jakékoli době. Intenzita, s níž je drama jednoho lidského osudu líčeno, je téměř na hranici šílenství. Celý děj románu se odehrává během jediného dne, jenž je sondou do hloubi Danielovy duše, jeho minulosti a nesnesitelné přítomnosti. Za všemi psychickými pochody a událostmi, jimž je čtenář v románu přítomen, stojí smrt malé dcery. I toho dne, o němž román podává svědectví, se Daniel dusí (nejen duševně, ale i fyzicky) nesnesitelným pocitem viny za smrt dcery, rozpadlé manželství, neschopnost komunikace s okolím a neschopnost projevit své city.
Jedním ze základních stavebních kamenů Wolkersovy poetiky je hledání krásy v obyčejných a morbidních věcech života. Třeba i umělý vývod tlustého střeva lze vnímat jako zajímavou růži, byť z masa. Poetiku morbidní krásy podtrhuje navíc Wolkersův expresivní styl psaní a časté užití metafor. Expresivní náboj umocňuje i překlad Olgy Krijtové, která za pomoci zdrobnělin, odvozenin a slov více či méně příznakových, jimiž nizozemština v takové míře jako čeština nedisponuje, vytvořila plastický a kontrapunktický text, který českému čtenáři může volně asociovat styl Hrabalových próz.

Edna Mazia: Roman Mišpachti

Rodinný román otvírá scéna, kdy Naomi Kellerová roku 1999 odjíždí do Vídně a zde se rozchází se svým irským přítelem. Současně navštěvuje Heidelberg, kde po dlouhá léta žila její rodina až do druhé světové války. Celý příběh začíná u Naominy babičky Rut Steinové, značně dekadentní a věčně nespokojené vdané ženy, jež žije v jedné domácnosti nejen s manželem a dcerou, ale i se svým bratrem a tetou. Většinu času tráví po kavárnách a se svým milencem Robertem, ačkoliv musí dosti často na dostaveníčka brát i svou dceru. Protože je Rut zaměstnaná výhradně svými osobními problémy, nevěnuje přílišnou pozornost politické situaci, a jen díky tetinu včasnému zásahu se celá rodina ještě před válkou dostane do Tel Avivu, kde se usazuje.
Když Naomi dosáhla věku dvaceti pěti let, dostala od právníka deníky své babičky Rut. Ve snaze zůstat nedotčená Naomi vědomě ignoruje to, co čte, a až mnohem později, jako sedmačtyřicetiletá, se znovu vydává do Heidelbergu a konečně objevuje část rodinného příběhu.
Jde o román, který v sobě obsahuje další román. Tím prvním je milostný příběh Naomi a vídeňského divadelního režiséra, druhým příběhem je rodinná historie, která začíná u babičky Rut a jejího milostného příběhu, který zahrnuje jak milence Roberta, tak manžela, jehož Rut začíná milovat přesně v okamžiku, kdy se ji rozhodne opustit.

Německé pohádky

Heidi, Pippi Langstrumpf, Pinocchio, Tom Sawyer, Mowgli, Winnetou. Známé literární postavy, nejspíš všem známé literární postavy. Proč obývají svět dětí a dospělých, proč jsou spojeny se vzpomínkami na dětství?
Heinrich Hoffmann napsal pro svého malého syna k vánocům roku 1844 knihu Struwwelpeter (Střapatý Petr), jistě si nepředstavoval, že se stane téměř nejznámějším dílem německy psané literatury pro děti a mládež. Obsahuje drastické varovné a příkladové veršované příběhy o dětech, které, když nebudou papat polívečku, zemřou, když si budou hrát s ohněm, uhoří, když si budou cucat palec, zavoláme krejčího a ten palec ustřihne atd. Tato kniha veršovaných příběhů s obrázky je nejlepším příkladem tzv. černé pedagogiky, přesto dokazuje, jak tradice působí i nadále. V mnoha německých rodinách je chloubou knihovny několikeré vydání této dětské knihy.

Karel Milota: Noc zrcadel

Básník a prozaik Karel Milota (vl. jm. Karel Hroch, 1937-2002) vystudoval ve druhé polovině šedesátých let dvacátého století anglistiku a bohemistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako referent na ředitelství silnic, vyznal se v oboru stavby železničních tratí a mostů. Jeho osobní zálibou však byla barokní hudba.
Povídkový soubor Noc zrcadel vyšel poprvé počátkem osmdesátých let minulého století v nakladatelství Mladá fronta. S podobou prověřenou dobovou cenzurou nebyl autor spokojen, a tak soubor pro druhé vydání nejen přepracoval, ale též osobně zvolil grafickou úpravu i doprovodnou ilustraci pro obálku knihy.
Povídky Karla Miloty jsou naplněny zvláštní křehkostí, zesilovanou oddalováním, obcházením a odkládáním rozuzlení. Jakoby se napínala komplikovaná pavučina příběhu a vzrušivé možnosti, vycházející z textu a námětu. Varianty vyprávění se sbíhají a opouštěny se rozpadají až k drtivé nicotě. Vyprávění opravdu připomíná pavoučí síť či kruhy na vodě, vychází totiž z vědomě vystavěného centra. Dějová linka, jemná, jímavá i dramaticky napínavá, je jistě důležitější pro čtenáře, autor má v zásobě mnohem více. Rozestaví figury, vybuduje rozcestníky, ale zároveň s drobným úsměškem pomíchá jednotlivé směry. Experimentuje s evidentním potěšením. Výsledný tvar je pestrý, půvabný i působivý.

Kazuo Ishiguro: Never Let me Go

Se zařazením spisovatele Kazua Ishigura mají literární kritici dlouhodobě problém. Nazývají ho anglicky píšícím japonským autorem, popřípadě anglickým autorem japonského původu.
Mohl by to být takový obyčejný román o jednom britském elitním internátu. Jen v něm něco tak úplně nehraje, je podivné, zneklidňující. Ishiguro za použití principu detektivního románu postupně odkrývá indicie, které čtenáři, byť ne zcela, odhalují, v čem je Ishigurova Anglie v Never Let Me Go jiná. Na první pohled se internátní škola Hailsham House opravdu neliší od ostatních podobných britských zařízení. Harmonické popisy dětství hlavních hrdinů nedávají příliš tušit, že se pod povrchem nerušené idyly skrývá něco mnohem zlověstnějšího. Snad jen některé věci se zdají překvapivé a nutí čtenáře se ptát. Proč jen zaměstnanci kladou takový důraz na kreativitu svých svěřenců? Proč jim vůbec nevadí sexuální aktivity žáků a z jakého důvodu tolik akcentují jejich zdravotní stav? Tyto i mnohé podobné narážky postupně čtenáře znejisťují; musí nutně přemýšlet, jaký smysl mají všechna ta výchovná opatření a hlavně jakou roli mají všichni absolventi Hailsham House sehrát v budoucnu, kdy školu opustí a měli by začít žít v normálním světě.

Petr Sís: Tibet. Tajemství červené krabičky

Autor knih pro děti, ilustrátor a grafik Petr Sís se narodil roku 1949, absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a The Royal College of Art v Londýně. Od roku 1984 žije v New Yorku.
V roce 1994 dostává Petr Sís od svého otce dopis, v němž je napsáno: Červená krabička je teď tvoje. Srdečně zdravím, táta. Petr Sís se vydává krok za krokem otcovým deníkem z pracovní cesty v Tibetu. Vladimír Sís odjel v padesátých letech do Číny, kde měl tamější studenty učit filmařskému řemeslu. Ve skutečnosti však museli natočit dokumentární film o výstavbě silnice spojující Čínu s Tibetem. Místo dvou měsíců tak strávil v cizině několik let. „Krabičku otevřu zrezivělým klíčkem. Uvnitř leží otcův deník – spousta stránek křehkého papíru popsaného vybledlým písmem, textem se prolínají hezké kresby a mapy, ale všechno to sotva drží pohromadě, připomíná to lámavé podzimní listí.“
Celá kniha je unikátním výtvarným dílem, na každé stránce můžeme sledovat Sísův smysl pro detail. Často používá motiv rodiny, kreslí sebe, matku a bílou siluetu otce, aby dal najevo, že tehdy měl tatínka stovky kilometrů daleko. Velice půvabné jsou kresby připomínající mandaly nebo složitá bludiště. Mnoho stran pokrývají koláže z překreslených deníkových listů a výjevy z tibetské mytologie. Za každým příběhem následuje velká kresba krajiny, která zabírá celou dvoustranu, a přirozeně tak odděluje jednotlivé části knihy. Své pocity při čtení deníku vyjadřuje pohledem na otcův pokoj, který tónuje pokaždé do jiné barvy.

Márquez, Gabriel García: Kronika ohlášené smrti

Čím to je, že si tento kolumbijský spisovatel získal po celém světě tolik obdivovatelů? Co ho tak zásadně odlišuje od ostatních a napíše vůbec někdy něco špatného? To jsou otázky, které se mi momentálně honí hlavou, ale je jich vlastně daleko víc, protože po přečtení takové knihy tomu snad ani jinak nemůže být.
Zápletka v tomto případě není nijak složitá. Kniha vypráví o vraždě mladého muže, jako mstě za poškození cti jedné rodiny. O okolnostech vraždy se dozvíte takřka v prvních odstavcích a zbytek knihy už jen vše detailněji objasňuje, vlastně taková detektivka, kde je vše předem prozrazeno. Ale o to tu přece vůbec nejde. Magický realismus je opět na scéně a vyprávěcí technika je hodná mistra, nic jiného jsme snad ani čekat nemohli.
Tak co je tedy na této knize jiné a proč jí hodnotím ještě o něco lépe než legendárních Sto roků samoty? Pominu to, že celkově mám z této novely lepší pocit, to je čistě subjektivní záležitost. Jednoduše se mi zdá, že v této knize Márquezův styl dosáhl vrcholu. Nejde zde jako právě v případě Sto roků samoty o vyprávění pro vyprávění samotné. Nic se nenatahuje, počet mrtvých je značně omezen, náhlých a nadpřirozených událostí a fatálních katastrof též ubylo, čili věcí, které kdekdo může vynášet do nebes (narážím tak předem na ty, co budou tvrdit, že to jsou právě ty tajemné a nepostradatelné prvky magického realismu), ale pro mě jsou to spíš takové berličky, které děj pouze nastavují, aniž by ho nějak zásadně obohatily. Naopak téměř vše zde má jasné místo a smysl, zároveň však nepřicházíme o prvek tajemna, protože úplně vše vysvětleno není.

Haruki Murakami: Tókjó kitanšú

Populární japonský autor Haruki Murakami vydal v září 2005 v nakladatelství Šinčóša svoji zatím poslední knihu Tókjó kitanšú (Záhadné příběhy z Tokia).
Jedná se o sbírku pěti povídek, svým způsobem městských legend situovaných do japonského hlavního města. Strašidelné, tajuplné příběhy mají v Japonsku dlouhou tradici v podobě lidových hororových příběhů kaidan. Murakamimu se jako zkušenému autorovi podařilo mistrně propojit tuto tradici s prvky moderní japonské prózy a vytvořit neotřelé, zábavné náměty, které čtenáře natolik vtahují do děje, až má pocit, jako by se odehrávaly v jeho bezprostřední blízkosti. Všech pět povídek se na neuvěřitelných příbězích zabývá reálnými aspekty mezilidských vztahů v moderní metropoli. Autor nahlíží pod pozlátko velkoměstského života a přesně cílenými zásahy poukazuje na ponurou realitu, která se skrývá pod jeho povrchem.
Všech pět povídek vyšlo nejprve časopisecky v japonském originálu. Některé z nich byly také v létě 2005 zveřejněny již v anglickém překladu v periodikách Harper’s Magazine a The New Yorker.
Kniha nepostrádá známé přednosti Murakami prózy, jako jsou lehkost jeho stylu a fabulační zručnost, obohacuje je však o ještě větší dávku fantazie a humoru než obvykle.

Eric-Emmanuel Schmitt: Evangelium podle Piláta

Román Evangelium podle Piláta (francouzsky L´Évangile selon Pilate) je jednou z četných knih plodného francouzského autora střední generace Erica-Emmanuela Schmitta (nar. 1960), jehož romány a divadelní hry se těší značné oblibě publika, o čemž svědčí i celá řada ocenění, jež za svá díla obdržel. Jeho knihy byly přeloženy do 35 jazyků.
Kniha je rozdělena do dvou nestejně rozsáhlých částí. První, odpovídající přibližně třetině knihy (108 stran) a nazvaná Zpověď odsouzence na smrt večer před zatčením, je stylizována jako prolog, v němž Ježíš, zde Ješua, shrnuje svůj dosavadní život.
Po prologu, v němž se autor pokusil podat uměleckým způsobem nabývajícím místy až intimního charakteru a v ich-formě vyjádřit stavy duše Ježíše Krista, jeho obavy a pochybnosti, následuje druhá, delší část (226 stran) psaná formou dopisů Piláta Pontia bratru Titovi do Říma. Pilát, římský prokurátor v Judeji, se pokouší vyřešit záhadu, jež se zpočátku jevila jako zcela banální a neškodná aféra a díky níž postupně začíná mít bezesné noci.

Merle, Robert

Dne 28. března 2004 zemřel ve věku 95 let jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších francouzských spisovatelů, i u nás velmi oblíbený prozaik a dramatik Robert Merle. Narodil se 29. srpna 1908 v Alžírsku, poté žil ve Francii, vystudoval filosofii a anglistiku, učil a překládal a po úspěchu prvních románů se věnoval psaní. Merle byl třikrát ženatý a měl šest dětí.
Ve svých dílech neskrýval levicové a především humanistické založení. Psal romány válečné, politické, sociálně zaměřené, také utopie a sci-fi s filosofickým podtextem, snad nejúspěšnější byly ovšem jeho romány historické. Téměř celé jeho dílo známe i z českých překladů, mnohé knihy u nás vyšly i v několikerých vydáních a ve vysokých nákladech. Některé jeho romány (např. Víkend na Zuydcoote, Malevil, Až delfín promluví) byly také úspěšně zfilmovány.
Hned za svoji poněkud pozdní prvotinu Víkend na Zuydcoote (1949), odehrávající se za 2. světové války, získal prestižní Goncourtovu cenu a zaznamenal tak nebývale velký úspěch. K dalším nejznámějším románům patří zejména Smrt je mým řemeslem (1952), což je sugestivní zpověď bývalého velitele koncentračního tábora, a utopická sci-fi Malevil (1972).
V padesátých a šedesátých letech napsal také několik divadelních her, vydaných česky ve svazku Dramata (1966): Flamineo, Sisyfos a smrt, Nový Sisyfos, Vláda žen, Spravedlnost v Miramaru.
Od poloviny sedmdesátých let se soustředil na své největší dílo, třináctidílnou ságu z dějin Francie 16. a 17. století, z období náboženských válek mezi katolíky a hugenoty a z počátků vlády Ludvíka XIII. První šestidílný cyklus Fortune de France (Osudy Francie, 1977-1984) známe v češtině pod názvem prvního dílu jako Dědictví otců (české vydání má dohromady 3200 stran). Hrdinou a vypravěčem je druhorozený venkovský šlechtic a lékař v královských službách Petr ze Sioraku. Stylizované, archaicky zabarvené vyprávění, inspirované stylem dobových kronik či pamětí, je plné humoru a dobrodružství a připomene romány Dumasovy, Merle však narozdíl od něj plně ctil historii a studoval archívy, kroniky apod. Do češtiny tuto šestici objemných románů přeložil kongeniálně bohatým a jadrným jazykem Miroslav Drápal (1916-1991).

Chwin, Stefan

Stefan Chwin – autor knih jak pro dospělé (Pewna historia jednego żartu, Ester aj.), tak i fantaskních románů pro mládež (pod pseudonymem Max Lars, např. Ludzie-skorpiony), a držitel některých ocenění (např. německé ceny Andrease Gryphiuse).
Specifický prostor Trojměstí s sebou již po staletí nese zajímavého a proměnlivého ducha historie a genia loci, už jen z důvodu, že zde docházelo ke střetu několika národností a odlišných kultur (pruské, německé, polské či „severoevropské“…) . Od většiny polských měst se však odlišuje i z hlediska architektonického, kulturního či klimatického – vysoké gotické chrámy střídají dlážděné ulice či pobřežní mola, jež omývají chladné vlny Baltického moře a jsou obaleny vlhkým, ostrým větrem. Čas jako by zde plynul podle jiných pravidel a město ožívalo na několik směn – přes den v turistickém centru, v noci v četných klubech a na plážích. Není tedy divu, že nejeden autor se tímto prostorem nechal inspirovat - Hanemann

Pigafetta, Antonio: Zpráva o první cestě kolem světa

Když se roku 1519 připojil k Magalhãesově expedici Ital Antonio Pigaffeta, jistě nikdo netušil, jaké následky bude mít jeho vstup na palubu pro osudy celé expedice. V dobách, kdy se pozvolna začala zaplňovat bílá místa map s nápisy hic sunt leones a mapy samotné dostávaly jasnější kontury s nápisy nově objevených zemí a ostrovů, začal Fernão Magalhães připravovat výpravu, která měla natrvalo změnit představy o zemi a rozložení kontinentů. I když tyto výpravy nebyly primárně motivovány snahou o co nejlepší popsání zemského povrchu a objevení nových končin, přesto lze tuto expedici, vedle cesty Kryštofa Kolumba, považovat vskutku za epochální. Ve Fernãově případě byla hlavní motivací výpravy snaha objevit novou cestu k ostrovům v jihovýchodní Asii proslulým výskytem vzácného koření, Molukám.

Antoine Volodine

Antoine Volodine (nar. 1950), francouzský spisovatel. Na univerzitě v Lyonu vystudoval ruštinu a několik let ji učil. Jako mnozí jeho současníci prožíval velmi aktivně události ve Francii roku 1968, jejich dozvuky a následky však bral velmi trpce.
Od svých dvaceti let se snažil prosadit jako spisovatel, nakladatelství však jeho texty odmítala. Začíná publikovat r. 1985 jako autor science fiction. Až pátý román se mu podaří vydat v prestižním nakladatelství Minuit. Uspěje tu s dalšími třemi tituly, roku 1997 přechází do nakl. Gallimard a r. 2000 překvapivě volí nového vydavatele, Seuil. Zde publikoval své dvě poslední knihy, Menší andělé a Dondog – za obě se mu dostalo pochvalných kritik.
Volodine – pseudonym si zvolil po babičce – dnes patří mezi nejvýznamnější francouzské autory, ačkoli se zdaleka neřadí k těm nejprodávanějším

Boubín, Jaroslav: Petr Chelčický. Myslitel a reformátor

Autorovi – přednímu znalci politických, sociálních a náboženských dějin husitské epochy – se v ní podařilo velmi poutavou a přístupnou formou podat portrét jednoho z nejvýraznějších českých středověkých myslitelů, o jehož životě toho vzhledem k významu jeho díla víme překvapivě málo.
Autor na základě Petrovy zmínky o vlastní literární činnosti v Replice proti Rokycanovi posouvá datum jeho narození do doby kolem roku 1380, tedy o jedno desetiletí dříve, než se dosud většina historiků domnívala (str. 15); konec jeho života pak klade do padesátých let 15. století. Boubín nejprve rekapituluje již dříve vyvrácené teorie o sociálním zařazení Petra Chelčického (švec, kněz, sedlák...) a uvádí argumenty pro jeho pravděpodobnou příslušnost k drobné šlechtě. Na základě stejného jména, doby narození, sociálního zařazení a geografické polohy se autor přiklání ke konkrétní identifikaci Chelčického s Petrem Záhorkou ze Záhoří, příslušníkem nevýznamného šlechtického rodu ve službách Rožmberků.

Oster, Christian: Schůzky

„Před třemi měsíci jsme se s Clémence rozešli a ještě stále jsem si s ní dával schůzky. Ovšem neříkal jsem jí to, připadalo mi to tak jistější. Kdyby věděla, kde, kdy a v kolik hodin se máme sejít, patrně by nepřišla a já bych trpěl o něco víc, zatímco takhle jsem jí nemohl zazlívat, že mě nenašla.“
Již první věta Osterova románu Schůzky čtenáři napoví, že se nebude jednat o tradiční a zároveň tradičně vyprávěný příběh. Ale ať si po přečtení první věty nadšeně říká, že to bude stát za to, nebo si naopak ťuká na čelo, nakonec tento nebanálně napsaný banální příběh nikoho nepustí. Pokud tedy čtenář nemá za sebou četbu více Osterových děl a nevypěstoval si na tohoto autora alergii - i to se může stát.

Rakovszky, Zsuzsa: A hullócsillag éve

Zsuzsa Rakovszky (1950) se vydala na literární dráhu počátkem osmdesátých let jako básnířka a překladatelka. V roce 2002 vydala svůj velmi úspěšný prozaický debut A kígyó árnyéka (Stín hada). V červnu 2005 přidala titul A hullócsillag éve (Rok padající hvězdy), publikovaný v nakladatelství Magvető, který se taktéž setkal se značným ohlasem kritiky a ještě do konce roku se dočkal i svého druhého vydání.
Román je příběhem matky a malé dcery odehrávajícím se v polovině padesátých let v malém příhraničním městě, ležícím těsně za neproniknutelnou hranicí oddělující zemi od svobodného světa. Zlomem v životě všech hlavních postav je rok 1956, kdy se hranice na krátkou chvíli otevřela, aby pak znovu a jakoby navždy oba světy opět rozdělila. Značný zlom tato situace představuje především pro matku. Musí se rozhodnout, zda se oddá své velké lásce, či zůstane u fádního života poskytující určitým způsobem jistotu.

Bernieres, Louis de: Ptáci bez křídel

Britský spisovatel s francouzským jménem Louis de Bernieres se proslavil díky románu Mandolína kapitána Corelliho, jenž vyšel roku 1994. Osudy obyvatel řeckého ostrova Kefallénie za druhé světové války a především romance mezi krásnou Pelagií a mladíkem Mandrasem, kterou brutálně přervalo válečné dění a následná italská okupace, získaly Bernieresovi početnou čtenářskou obec. Autor však nenasedl na vlnu konjunktury zájmu a s výjimkou útlého románu (či spíše novely) Rudý pes nechal své publikum čekat na další objemnou knihu, jež by se věnovala autorovu oblíbenému tématu nedávné historie východního Středomoří, celých deset let. A ta doba stála za to: Ptáci bez křídel jsou po všech stránkách monumentální román.

Stefánsson, Jón Kalman: Sumarljós og svo kemur nóttin

Román Jóna Kalmana Stefánssona (1963) Letní světlo a pak přichází noc (Sumarljós og svo kemur nóttin) získal na Islandu ocenění Kniha roku 2005 v kategorii beletrie (Íslensku bókmenntaverðlaunin).
Děj románu je zasazen do malé islandské vesnice na západě ostrova a oceněný autor v rozhovoru pro deník Blaðið zdůvodňuje výběr tématu i svou autorskou metodu takto: „Sám jsem na vesnici vyrůstal a venkovského ducha jsem si odnesl s sebou. Venkov a vesnice mě uchvacují, asi proto, že se pokouším vytvořit ohraničený svět, malý vesmír, který můžu ovládat. Jinak ale nejsem z těch, co si dílo rozvrhnou, než se pustí do psaní, nechávám se vést svými obrazy. (…) Třeba na počátku Letního světla stálo rozhodnutí (…) vylíčit náladu kolem venkovských jatek, ale když jsem ten obraz uviděl před sebou, hned se k němu připojily další. Popsal jsem jednoho člověka a hned se vynořili další dva (…).“

Merle, Robert: Smrt je mým řemeslem

Zabít v někom člověka a udělat z něj nástroj. Přesně tahle vražda, ještě neodpustitelnější, než pověstná prvotní vražda lidstva – smrt Ábela – se udála nesčíselně krát v době nastupujícího německého nacionalismu v devatenáctém a začátkem dvacátého století, na valné části německého národa. „Německé“ tehdy bylo synonymem poslušného, stádného, dokonale tvárného, a kdykoli a jakkoli použitelného. Znamenalo to zabít člověka a udělat z jeho prázdné schránky ovci – bezduchý nástroj. A přesně takový udělal ze svého syna, náboženský fanatik a stoprocentní člověk, tedy muž „německé“ krve, otec románového hrdiny Rudolfa Langa. Robert Merle svým brilantním vypravěčstvím napsal dokonale čtivý příběh čerpající ze skutečných událostí mezi roky 1913 a 1945. Dá se říci, že svým způsobem analyzoval myšlenkové pochody Rudolfa Hösse, tolik typické pro tehdejší dobu.

Loe, Erlend: Naivní. Super.

Naivní. Super. je Loeovým druhým románem, je však daleko známější než první.
Bezejmenná hlavní postava prochází katarzí po osobní krizi vyvolané zdánlivě nevinnou událostí – oslavou pětadvacátých narozenin s bratrem a s rodiči. Po prohrané partii kroketu se antihrdina zhroutí („zvadne jako kytka“) a rozhodne se změnit svůj dosavadní život. Zanechá studií, prodá knihy a televizi, vypoví podnájem a předplatné novin, uzavře se do bytu po bratrovi, který odjel do zahraničí, a začne bilancovat. Sepisuje si seznamy toho, co má a co nemá, co v něm probouzelo nadšení, když byl malý, o čem něco ví a o čem neví nic, co by si chtěl koupit atd. Jeho bilance je sice kladná, ale od mínusu jej dělí jen pár kroků. A hlavně, chybí mu směr a perspektiva. „Perspektiva by měla být něco, co by si člověk měl mít možnost koupit a aplikovat nitrožilně.“

Iacub, Marcela

Aimer tue (Milovat zabíjí)
Marcela Iacubová (1964) vydala v minulém roce román, který kritika charakterizovala jako „komicko-psychologický“. Nabízí satirický obraz dnešní společnosti, která se čím dál víc plete do soukromého života občanů.
Autorka pochází z Argentiny, ale od roku 1989 žije ve Francii. Tato právnička a vědecká pracovnice se před třemi lety proslavila filozofickou pohádkou s názvem Co jste to udělali se sexuální revolucí? odsuzující politickou a mediální kampaň proti pornografii v televizi a za zákaz prostituce.

Paulo Coelho: Rukovět bojovníka světla

Rukověť bojovníka světla vyzývá každého, aby dokázal žit své sny. Aby každý vyšel vstříc nejistotě života a naplnil svůj jedinečný soud. Svým nenapodobitelným způsobem nám Paulo Coelho ukazuje, že v každém z nás žije bojovník světla, máme ho v sobě všichni. Inspirující krátké texty z let 1993-1996 ponoukají čtenáře, aby nastoupil cestu bojovníka: toho, který je schopen vidět, že být naživu je zázrak, toho, kterého hledání dovede k nalezení identity, po níž touží. V knize autor vychází z tradic různých zemí, klade důraz na základní lidské hodnoty a vnitřní růst člověka, jenž nepodlehne malomyslnosti a únavě, ale věří v zázraky a lásku.

William Trvor: Den, kdy jsme se opili dortem

V povídkové tvorbě je irský spisovatel W. Trevor právoplatným nástupecem svého krajana Jamese Joyce a jeho slavných Dubliňanů. Vychází z irské lidové vypravěčské tradice a přetváří ji po svém: jeho naturalistické slohově hutné a na významy bohaté texty vyprávějí o nehrdinských hrdinech všedního dne, jejichž napohled obyčejný život bývá v skrytu často až bizardní a plný bšech možných lidských vášní agonií. Trevor má pronikavé oko pozorovatele vnějších i vnitřních dějů, což mu spolu s vytříbeným jazykovým citem dovoluje spisovatelsky obstát i stranou módních trendů, a zůstat tak naprosto svůj.

Francois Bluche: Doba Ludvíka XIV. Král Slunce a jeho století

Monografie zachycuje nejmocnějšího francouzského krále na jeho dvoře i v soukromých komnatách, detailně popisuje život všech vrstev francouzské společnosti: dvořanů a šlechty, měšťanů, úředníků, vojáků, řemeslníků, herců, lékařů i chudiny ve městech i na venkově. Autor se zjevným obdivem popisuje dobu vrcholného mocenského i kulturního vzepjetí Francie, nevyhýbá se však ani jejím temným stránkám, k nimž patřilo především pronásledování protestantů.

Da Vinciho kód

Jde o jiný název knihy Šifra mistra Leonarda. V tomto případě či přesněji u tohoto vydání se pouze vydavatel rozhodl držet názvu bližšímu originálu, který je Da Vinci Code neboli do písmene Da Vinciho kód. Jako Šifra mistra Leonarda u nás vyšlo první vydání této knihy, druhé již mělo výše uvedený název.

Tělo ženy a jiné povídky

Rjúnosuke Akutagawa - Tělo ženy a jiné povídky

Jde o výběr deseti různých povídek jednoho z nejvýznamnějších japonských autorů. Nejde o nějaké jednoduché záležitosti, spíše o hluboké autorovy prožitky přenesené do jeho současnosti (což byla první polovina minulého století). Autorův nadhled a řekněme vtipnost toho co nám chce říci neztrácí své kouzlo ani vlastně už po sto letech od doby kdy své dílka napsal. Jak asi vidí svět taková veš a co vidí když leze po krásném těle ženy ?

Ivanka Devátá

Ivanka Devátá se narodila 27. listopadu v roce 1935. Je spisovatelkou a herčkou, zahrála například Hermii ve Snu noci svatojánské a také hrála v různých komediích, filmografii má velmi bohatou. Televizní diváci ji samozřejmě poznají z věčně se táhnoucích Vékávéček. Kromě spolupráce s rozhlasem píše povídky a fejetony (které samozřejmě bylo možno nejen číst, ale také v tom rozhlase slyšet). Publikovala mnoho knih, jejich hlavní náplní byly zkušenosti z jejího života. Mezi její nejznámější knihy patří Jen jednou mladá, Všechny mé domovy, V oblaku dezinfekce či Lázeňská kůra.


Příručka špatné matky

Kate Longová - The Bad Mother's Handbook


Babička, matka a dcera v jednom baráku, to rozhodně nemůže znamenat dlouhodobě cokoliv dobrého. Příručka špatné matky je první román anglické spisovatelky Kate Longové. Jde o realistický, ale i zábavný, pohled na svět očima matky, která musí řešit na začátku nechtěné dítě a později prostě zjistí, že kolik je na světě dětí, tolik je různých matek a že na konec v našem životě to nejdůležitější najdeme v lásce. Ale jakkoliv by to neznělo vážně a ponuře, opravdu jde o lehké a milé čtení pro každého nehledě na pohlaví - i když ženy si asi Přiručku špatné matky přečtou s větším gustem.

Mnichov. Jeden den v září

Simon Reeve - One day in September

Jde o rozbor jedné z tragičtějších událostí jaké kdy svět sportu potkaly, kdy palestinští teroristé v Mnichově zajali část izraelských sportovců. Nikdo tuto akci nečekal a kniha popisuje naprostou bezradnost policie, vlády a naprostý zmatek který jen byl umocňován novináři a jinými šmíráky. Kromě popisu samotné tragédie se autor také věnuje popisu následné izraelské protiakce a také informuje jak německá strana se snažila později ututlat co se jen dalo.

Jak soudili faraoni

Tyldesley, Joyce - Judgement of the Pharaoh: Crime and Punishment in Ancient Egypt

Jde o velmi poutavě psanou literaturu faktu, kde se před čtenářem pomaličku objevuje svět antického Egypta z úplně jiného pohledu než je asi všem lidem známo. Neřeší se zde ani stavby piramid, ani mumifikování či dobývání tehdy známého světa ani příběhy pergamenu, písařů a hieroglyfů. Autorka v knize Jak soudili faraoni se snaží čtenáři co nejvíce přiblížit na základě různých dochovaných dokumentů, jak vypadala kriminalita a pak také tresty v antickém Egyptě.

Ptáci bez křídel

Berniéres, Louis de - Birds without wings

Ptáci bez křídel je knížka ve které se čtenář podívá do Malé Asie. Přesněji jeho pouť za hranice Evropy a do mystiky upadající Osmanské říše zamíří do malé vesnice v Turecku, Kayakoy neboli řecky Levissi - přesněji řečeno, v knize jde o vísku Eskibahce, ale ta je fiktivní a Kayakoy jejímu popisu téměř dokonale vyhovuje. Tady člověk na drobnějších osudech pozoruje vlastně konec jedné epoky. Pád mystické říše Sultánů, kteří ještě ne tak dávno byli tak blízko našich hranic, nástup první světové a vlastně i kořeny zrodu moderního Turecka pod vedením Kemala Ataturka. A Ptáci bez křídel také obnažují smutné osudy jaké dokáže vytvářet jen nenávist mezi lidmi či nesmyslná nenávist mezi národy.


Menší andělé

Minor Angels - Antoine Volodine

Kniha Menší andělé pojednává o nepříliš optimistické budoucnosti před blížícím se koncem světa či možná přesněji po nějaké neznámé katastrofě, kdy svět vypadá jako by byl již v posledním tažení a čekal na ránu z milosti.

Rozhodně Menší andělé nejsou lehkou knihou s jasným dějem, černou a bílou a vůbec realistickou jako nějaký Jirásek, je to kombinace světa fantasie či snů a reality, které se umělecky proplétají a nechávají čtenáře na pochybách a na hranici mezi humorem a smutkem. Autorova představivost zde byla puštěna úplně z otěží a snad nikdo nedokáže předvídat, co bude napsáno na další stránce.

Hladový příliv

Amitav Ghosh - The Hungry Tide

Ve vlaku z Kalkaty se potkává dvojice lidí. Čtyřicetiletý šéf překladatelské firmy z Dili zaujme mladou americkou indku, která v jazyku svých předků umí říci pouze to, že tento jazyk neovládá. Jedou do delty Gangy, každý za jiným účelem, ona jde zkoumat život delfínů, on jde se probírat papíry svého strýce. Zde na území bez velké civilizace se začíná rozehrávat zápletka o lidech, potřebách místních obyvatel i hluchotě vlád či samozřejmě o srdcových problémech a dilematech hlavních hrdinů. Hladový příliv požírá vše.

Praha má tajemná

Praha má tajemná - Ilona Borská

Praha má tajemná je knihou, která sleduje Prahu už od úplného počátku. Začíná logicky zkoumáním významu názvu města, pokračuje prvními písemnými záznamy o něm, včetně různých legend a pak jde časem a vývojem dál.
Postavou které se kniha Praha má tajemná věnuje velmi výrazně, je náš asi nejvýznamnější panovník Karel IV. A není divu, přeci jen on byl ten, který Prahu nebývale rozvinul, ba dá se říci že z ní i na nějaký čas udělal město celoevropského významu. No a každý ví, za které stavby Praha vděčí tomuto panovníkovi, Karlův most či Karlova univerzita to přeci mají rovnou v názvu. Praha má tajemná se snaží čtenáři přibližit naše hlavní město prostě tou nejpoutavější formou.