Márquez, Gabriel García: Kronika ohlášené smrti

Čím to je, že si tento kolumbijský spisovatel získal po celém světě tolik obdivovatelů? Co ho tak zásadně odlišuje od ostatních a napíše vůbec někdy něco špatného? To jsou otázky, které se mi momentálně honí hlavou, ale je jich vlastně daleko víc, protože po přečtení takové knihy tomu snad ani jinak nemůže být.
Zápletka v tomto případě není nijak složitá. Kniha vypráví o vraždě mladého muže, jako mstě za poškození cti jedné rodiny. O okolnostech vraždy se dozvíte takřka v prvních odstavcích a zbytek knihy už jen vše detailněji objasňuje, vlastně taková detektivka, kde je vše předem prozrazeno. Ale o to tu přece vůbec nejde. Magický realismus je opět na scéně a vyprávěcí technika je hodná mistra, nic jiného jsme snad ani čekat nemohli.
Tak co je tedy na této knize jiné a proč jí hodnotím ještě o něco lépe než legendárních Sto roků samoty? Pominu to, že celkově mám z této novely lepší pocit, to je čistě subjektivní záležitost. Jednoduše se mi zdá, že v této knize Márquezův styl dosáhl vrcholu. Nejde zde jako právě v případě Sto roků samoty o vyprávění pro vyprávění samotné. Nic se nenatahuje, počet mrtvých je značně omezen, náhlých a nadpřirozených událostí a fatálních katastrof též ubylo, čili věcí, které kdekdo může vynášet do nebes (narážím tak předem na ty, co budou tvrdit, že to jsou právě ty tajemné a nepostradatelné prvky magického realismu), ale pro mě jsou to spíš takové berličky, které děj pouze nastavují, aniž by ho nějak zásadně obohatily. Naopak téměř vše zde má jasné místo a smysl, zároveň však nepřicházíme o prvek tajemna, protože úplně vše vysvětleno není.

Žádné komentáře: