Arne Lygre: Et site ansikt

Arne Lygre je jedním z nejslibnějších mladých norských dramatiků. Po úspěšném debutu na konci 90. let (hry Máma a já a muži a Náhle věční) rozšířil tento autor své dílo o hry Stín jednoho chlapce (2005) a Muž bez cíle (2005). Jeho dramata oslovila mezi jinými také francouzského režiséra Claude Régyho, jenž už léta zprostředkovává publiku aktuální texty především britských a francouzských autorů.
Nelze říct, že by Lygreho románová prvotina nechala čtenáře bez dechu. Ba co víc, místy se vnucuje dojem, že jde o kalkul. Přesto naléhavost vyprávění zaujme a vzbudí přinejmenším zvědavost. Autor je možná vypočítavý (téma druhé světové války to naznačuje), nicméně některé pasáže knihy mají charakter zajímavých filozofických úvah.
Lygre se svou novou knihou zařadil k experimentujícím prozaikům, tedy k těm, kterých je v norské literatuře, jíž v současnosti opět dominuje román s příběhem, menšina.

Jean-Philippe Toussaint: Utíkat

První věta románu zní povědomě, ale nenechme se ji zmást: „Skončí to s Marií vůbec někdy? Léto před naším rozchodem jsem strávil několik týdnu v Šanghaji, nebyla to vyloženě pracovní cesta …“ Kde jsme již něco podobného slyšeli? Nejsou to první věty předchozího románu, ten přece také začíná koncem: „Je to příběh rozchodu, odehrávající se jedné noci v Tokiu. Noci, kdy jsme se naposledy milovali. Kolikrát jsme se naposledy milovali? Nevím. Mockrát.“ Jenže v Utíkat nepůjde o neschopnost udržet vztah, ale o neschopnost komunikovat i přes neustálou snahu o to. Setkáváme se sice s oběma protagonisty, ale téma bude jiné. Místo neschopnosti být s někým nás Toussaint provede neschopností plnohodnotně komunikovat.
Před lety kritici Toussainta odepisovali jako autora, který ztratil dech. Pak přišel úspěch románu Milovat se, po němž se zdálo, že není kam stupňovat jeho mistrovství. Jeho technika zvětšených detailů, která tak připomíná film, byla dovedena takřka k dokonalosti. Jenže román Utíkat ukazuje, že to jde. Došlo ke kvalitativnímu přerodu a Toussiant se dnes stává mistrem montáže. Doufejme, že autor završí volná pokračování třetím dílem. Dovolím se odhadnout, že bude ve znamení smrti druhého a vyrovnání se s ní.

Jiří Kejř: Z počátků české reformace

Název výboru je velmi široký a mnozí by podle něho mohli očekávat studie věnované spíše Husovým předchůdcům. Tématem je ale především literární dílo M. Jana Husa a některých jeho současníků (Jan z Jesenice, Štěpán z Pálče,, Friedrich Eppinge,). Většina uvedených studií již byla v průběhu posledních čtyřiceti let otištěna v různých odborných časopisech a sbornících (nejstarší z nich již v roce 1963), čtyři z nich se však čtenáři dostávají do ruky poprvé, a proto je krátce představíme.
Celkově však můžeme konstatovat, že vydání výboru Kejřových studií je přes množství formálních nedostatků přínosem. Odborná veřejnost zde má k dispozici pohromadě jednak texty z poslední doby, jednak studie starší, ale stále aktuální. Vyhledávání v nich značně usnadňuje jmenný rejstřík, i když v něm lze najít chyby. Pro zájemce o literární dílo Jana Husa a jeho současníků z pražského univerzitního prostředí je to pomůcka jistě užitečná.

Slavenka Drakulić: Ani mouše by neublížili

Slavenka Drakulićová se odhodlaně pustila do nevděčné a těžké práce, rozhodla se proniknout až “na kost” lidem, kteří rozpoutali exjugoslávské válečné peklo, zjistit, co jsou tito lidé zač a jak je možné, že se jim podařilo zmanipulovat tolik lidí. Zároveň se snaží pochopit cosi jako kolektivního ducha národů, jejichž převážná většina příslušníků tak snadno podlehla veskrze průhledným a prolhaným vůdcům.
Dlouhodobě se také setkávala s oběťmi válečných zločinů, především těch v Bosně a Hercegovině. Prvním hmatatelným výsledkem této práce byla kniha Kao da me nema (Jako bych nebyla), věnující se znásilněným bosensko-hercegovským ženám - obětem, které přežily.
Drakulićová přistupuje ke své práci nepředpojatě, poctivě se snaží pochopit jednotlivé zločince, dokonce se upřímně snaží najít i kusy lidskosti, které tito lidé snad ještě mají. Vybírá si je na všech stranách, na chorvatské i srbské, neopomíjí ani muslimskou. Mezi nejznámější portrétované vězně patří Slobodan Milošević (který bohužel nedávno před vynesením rozsudku zemřel), hlavní strůjce konfliktu, dále řada “generálů” jako Tihomir Blaškić či Radislav Krstić a též zástupkyně žen – Biljana Plavšićová a Mira Markovićová (žena S. Miloševiće, ale ta se skrývá v Moskvě). Bohužel chybí jména dalších válečných zločinců, kteří stihli zemřít dříve, než je dostihla spravedlnost. Týká se to hlavně bývalého chorvatského prezidenta F. Tudjmana a jeho kolegy z Bosny a Hercegoviny A. Izetbegoviće. Další pak stále unikají spravedlnosti na svobodě, hlavně R. Karadžić a R. Mladić.

Sylvie Germain: Nuit-d´Ambre

Kniha Nuit-d’Ambre vznikala v době autorčina působení v Praze, je však zasazena do blíže neurčeného kraje ve východofrancouzském pohraničí. Ústředním tématem je rozporný a často bolestný, prožitým utrpením poznamenaný vztah člověka k Bohu. V tom je zároveň obsažen vztah člověka k vlastní minulosti a paměti, jeho (ne)schopnost přijmout vinu a odpovědnost a vyrovnat se s ranami osudu.
Hlavní postavou je Charles-Victor Péniel, se kterým se čtenář setkal už na samém konci románu Kniha nocí. Přezdívku Jantarová noc–Větrný plamen (Nuit-d’Ambre-Vent-de-Feu) dostal pro zvláštní barvu svých očí a pohyblivou zářivou skvrnu v levé duhovce. Jeho příjmení, převzaté z Jákobova zápasu s Bohem v knize Genesis (Peníel znamená Tvář Boží), dává tušit, že také tady dojde k zápasu. Tento úryvek z bible, spolu s citátem básníka Edmonda Jabèse, knihu otevírá.

Arthur Japin: Nádherná vada

Ve svých proslulých pamětech Historie mého života zmiňuje Giacomo Casanova epizodu z mládí. Při návštěvě venkovské usedlosti v Benátském kraji v roce 1742 se jako sedmnáctiletý mladík zamiloval do čtrnáctileté Lucie a chtěl se s ní oženit. Nejprve ji však měl soukromý učitel připravit na společenský život v Benátkách. Když se po šesti měsících Casanova pro Lucii vrátil, už ji tam nenašel – její rodiče mu řekli, že ji mezitím svedl jiný muž. O šestnáct let později přijíždí Casanova pod jménem Chevalier de Seingalt do Amsterodamu a v nevěstinci narazí na Lucii. Má obličej zhyzděný chorobou a Casanova se jí zhrozí. Vyvolává v něm už pouze hluboký odpor.
Tato krátká epizoda se pro Arthura Japina stala východiskem historického románu, v němž se pokouší domyslet, co se mohlo udát v mezičase. U slova je tentokrát Lucia. V jejích životních osudech se obráží osvícenské 18. století s rozporem mezi rozumem a citem, ale i snaha udržet se jako samostatná, leč neurozená žena nad vodou a vyrovnat se s postižením v prostředí, které vyznává nade vše půvabnou skořápku. Amsterodamské setkání s první láskou překvapivě vyústí v plavbu do Nového světa, s novým mužem a za novým životem. Až v samém závěru zjistíme, kdo je adresátem Luciina vyprávění.

Jaroslav Rudiš: Grandhotel

Jaroslav Rudiš (*1972) debutoval v roce 2002 Nebem pod Berlínem (2002), jehož úspěch byl navíc umocněn Cenou Jiřího Ortena. Kladné ohlasy zazněly i na komiksovou trilogii Alois Nebel (2003-2005, kresba Jaromír 99) a za exkurz na pole dramatické tvorby s názvem Léto v Laponsku, který napsal společně s Petrem Pýchou (knižně 2006, inscenováno ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti), obdrželi autoři Cenu Alfréda Radoka a Cenu Českého rozhlasu. Nyní Jaroslav Rudiš (*1972) vydává s napětím očekávanou druhou prózu, román Grandhotel.
Hlavní postavou příběhu je podivín Fleischman, meteorolog-amatér, který pracuje v Grandhotelu na vrcholku Ještědu. Největší zálibou tohoto celoživotního outsidera, jenž v dětství přišel o rodiče, je pozorování mraků a jevů k nim přidružených, o nichž si vede přesné záznamy. Nemá kamarády, nikdy s nikým nechodil a nikdy se nedostal dál, než na hranice Liberce. Rodné město vnímá jako vězení a vlastní neschopnost ho opustit jako příčinu veškerých svých problémů. Jednou týdně bez většího efektu navštěvuje psychologa a v hotelu rád šmíruje hosty, což, krom jiných pozitiv, která tato činnost bezesporu vykazuje, podněcuje jeho sexuální fantazii stejně jako fotky oblíbené televizní moderátorky počasí. Když se k tomu připočte ještě despotický šéf a nevlastní otec v jedné osobě, s nímž nesdílí jeho fanouškovskou vášeň pro sportovní ikonu místního kraje, fotbalový klub FC Slovan Liberec, máme před sebou, suma sumárum, pěknou řádku problémů, se kterými by stálo za to hnout. Čímž je na příběh zaděláno.