Pavel Kohout: Tohle byl můj život??

V druhém díle vzpomínkové knihy To byl můj život?? se Pavel Kohout vrací k období svého života, které je jeho čtenářům i oponentům pravděpodobně nejméně známé. Jedná se o dobu ohraničenou rokem 1979, kdy byl protiprávně zbaven československého občanství a přinucen k emigraci, takže se ze dne na den změnily jeho perspektivy i profesní a existenční situace, a rokem 1992, který považuje za jiný milník, neboť to byl rok, v němž se rozpadla Československá republika. Zatímco k událostem předcházejícím první z obou časových hranic jakož i ke svému zrání občanskému i uměleckému se autor již několikrát vrátil ve svých dřívějších memoárománech, o deseti letech jeho života a práce ve ‚zbytku světa‘, stejně jako o jeho nejednoduchém navracení domů po listopadu 1989 se ke čtenářům dostává autentická zpráva vlastně poprvé.
Pavel Kohout zůstal i v tomto období, kdy jeden z klíčových hybatelů jeho osudu, každodenní konfrontace s mocenským aparátem, náhle ustoupil do pozadí, člověkem politickým. Jako takový podává zprávu o intelektuálním selhání velké části západoevropské levice, která v 80. letech přivírala oči nad pronásledováním disidentů v totalitních zemích sovětského bloku (podle hesla „lepší špatný socialismus než žádný“), a vydává rovněž své svědectví ze zákulisí dějů sametové revoluce. Větší prostor ve svých vzpomínkách však již může věnovat také světu divadla a literatury a ovšemže Vídni, jež se stala jeho druhým domovem.

Aleksandar Hemon

Americká literatura má mnoho podob, mezi nimiž má zvláštní postavení ta, kterou tvoří díla autorů, jejichž rodným jazykem nebyla angličtina. Etalonem takové skupiny budiž Vladimir Nabokov a ještě dlouho před ním Joseph Conrad. Oba se shodou okolností ocitli v anglofonním světě, v němž přijali nejen kulturu, ale hlavně jazyk. Je zajímavé, že o obou se navzdory tomu tvrdí, že angličtinu ovládají jako málokterý jejich kolega. Stejný případ je i Aleksandar Hemon. I on je Slovan, i on se do Spojených států dostal vlastně náhodou. A především: stejně jako Conrad a Nabokov, i Aleksandar Hemon umí úžasně psát. Lehkost a vtip jeho stylu bere dech, slovní zásoba je neuvěřitelně bohatá – taková slova, obraty a příměry, jaké používá Hemon, se v románech objevují zřídka.
Na vině je Hemonovo „neameričanství“. Narodil se roku 1964 a v 26 letech dokončil studium literatury na univerzitě v Sarajevu. Už v té době publikoval, ovšem zatím pouze povídky a časopisecky, samozřejmě v srbochorvatštině. Zlom v jeho životě i tvorbě nastal až o dva roky později, kdy se vydal na krátký studijní pobyt do Chicaga. V době, kdy pobýval ve Spojených státech, se v Bosně rozhořela válka, takže Hemon mohl v televizi sledovat celý vývoj konfliktu od počátečního ostřelování Sarajeva až po smrtící blokádu. V takové situaci nepřicházelo v úvahu, aby se vrátil zpět do vlasti.

Arnon Grunberg: Fantomová bolest

Rodákovi z Amsterodamu, jenž pochází z německé židovské rodiny, zajistila světovou popularitu hned jeho první próza. Téměř přes noc se stal hvězdou domácí literatury, což je v nizozemských poměrech naprosto nevídané. Svoji publicitu přiživuje Grunberg módní extravagancí a provokacemi ve vztazích (objevuje se na veřejnosti po boku sedmdesátiletých dam), jež nejspíše představují paralelu k jeho pojetí psaní jako hry a spisovatele jako všemocného falešného hráče, který má za úkol čtenáře svádět.

Mehlmanovo vyprávění se skládá ze dvou vrstev. V přítomné časové rovině je vylíčen začátek vztahu s přítelkyní Rebeccou, v retrospektivních pasážích pak Mehlman bilancuje dosavadní život, v němž měla vedle manželky figurovat nejedna milenka. Protagonista tu vystupuje jako na první pohled spokojený muž se sklonem k furiantství, ne-li přímo nebezpečnému eskamotérství. Zadlužen až po uši, vydržuje si sekretáře, který mu na zavolání zajistí limuzínu i s řidičem; nejednou se miluje se servírkou na záchodku kavárny, v níž sedává jeho žena atp. Přesto však nevnímá sám sebe jako ohromujícího dobrodruha balancujícího na hraně života, ale právě naopak. Před čtenářem se obnažuje nikoliv belmondovský bonviván, ale věčně nejistý, allenovský pochybovač, navíc literárně neúspěšný, který při žádné příležitosti neopomene zmínit, že se pohybuje mezi lidmi s vlastními životy, zatímco jemu žádný život nepřináleží a protéká mu mezi prsty.

Amir Or

Autor vystudoval filozofii a religionistiku na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kde později přednášel starořecké náboženství. Také přednášel poezii a tvůrčí psaní na univerzitách v Izraeli, Velké Británii a Japonsku.
Epitaf
Sejdi z cesty poutníče,
mezi moruši a vinnou révu se usaď.
Mezi vodu a stín i bělost kamene,
vždyť tady ležím já, chlapec a král.

Má tvář jak chladný mramor. Tak i nohy, ruce.
Oděný v kapradí a spadané listí.
Ani já daleko nedošel.
Ale i já byl jednou živý.

Sejdi z cesty poutníče,
na tváři mi plody plané moruše rozdrť.

Martin Suter: Odvrácená strana Měsíce

Martin Suter (1948 v Zürichu) patří k nejznámějším a čtenářsky nejoblíbenějším švýcarským prozaikům současnosti.
Suter se českému čtenáři představuje vůbec poprvé románem Odvrácená strana Měsíce. Čtyřicetiletý právník Urs Blank rozhodně netrpí nouzí: jezdí v černém jaguáru, nechává si šít v Londýně, ve chvílích volna poslouchá Mendelssohna a popíjí Armagnac. Cestou do prvotřídní restaurace, kam by se normální člověk ztěží odvážil vejít, míjí bleší trh a zastaví se u stánku s vonnými tyčinkami. Snadno se tu seznámí s mladou a krásnou prodavačkou… Příběh vyhlížejicí jako laciná variace Romea a Julie se brzy mění spíše v Jekylla a Hyda. Urs se s Lucille zúčastní rituálu v indiánské sauně, kde si vezmou magické houby. Trip v něm uvolní potlačované a vskrytu držené pudy, začne se chovat neasertivně a agresivně, propuknou u něj sklony k násilí a nakonec zaviní smrt několika lidí...
Spisovatel bravurně využívá prostředků detektivky či thrilleru k tomu, aby před námi vykreslil téma mnohem zásadnější, než se na první pohled zdá....Tématem románu je ztráta identity a také boj s vlastními pudy.