Ivan Bunin: Proklaté dny

Publikace Proklatých dnů v Berlíně jen pár let po bolševické revoluci, jejich niterný, hutný nesouhlas s těmito změnami, v prostředí emigrace dlouho rezonoval.
V Oděse, kde Bunin se svou ženou strávil dva roky v očekávání útěku do zahraničí, se spisovatel nestýkal s mnoha lidmi. Zato však lačně, až hystericky dennodenně četl noviny. V denících se několikrát přiznává, že nemohl ráno ani dospat, noviny se bál otevřít, pak je rozrušeně pročítal a znovu a znovu konstatoval zhoršení politické a životní situace, stejně tak jako zhoubu jazyka. Bunin v těchto črtách přesně zaznamenává proměny venkovského i městského člověka. Týkají se ho také „osobně“, protože ruský lid byl jedním z hlavních témat, která uměleckým způsobem zpracovával v básních a povídkách. Chtěla bych především ocenit překlad Libora Dvořáka – Buninův jazyk je velmi literární, přitom je však živý a mrštný, což je pro překladatele docela oříšek. Osobně si velmi cením rozhodnutí zachovat v textu gramatickou formu, kdy o sobě autor píše ve třetí osobě. Díky tomuto prodání vzniká v deníku zvláštní atmosféra odcizenosti. Ta spolu s emocionálním napětím zápisků tvoří mezní póly vnímání sebe sama, v nichž si Bunin nastavuje vlastní odraz.

Edvard Hoem: Příběh matky a otce

Své dílo s autobiografickými prvky nazývá Hoem dokumentárním románem. Popsal v něm totiž životní příběhy vlastních rodičů, jejichž syrové osudy vytvářejí jakousi linii k novodobé norské historii a dobře navíc ilustrují skutečnost, že Norsko bylo až do začátku sedmdesátých let prakticky chudou zemí, kde se ještě několik let po válce na mnoha místech svítilo petrolejkami a většina obyvatel se živila zemědělstvím nebo rybolovem. Jde o vyprávění skutečně nepřikrášlené, jež – jak autor poznamenává na závěr knihy – vzniklo „na základě jednotlivých epizod, které mi matka a otec vyprávěli v dětství, ale i s použitím jiných ústních zdrojů“. Klade této knihy je právě v její jednoduchosti a prostém jazyce.

David Mitchell: Atlas mraků

Popis strastiplných cest s naléhavým morálním apelem, román v dopisech, za který by se nemusel stydět žádný autor francouzského realismu, thriller se špetkou průmyslové špionáže, moderní vyprávění okořeněné patřičnou dávkou britského humoru, sci-fi příběh s dnes již nezbytnými klonovanými bytostmi a nakonec cosi, co by dalo nazvat post-sci-fi, tedy post-apokalyptické vyprávění, které se sice odehrává kdesi v budoucnosti.
V knize autorovi stačilo pouze šest postav, šest povídek, které rozdělil podle vzorce 1, 2, 3, 4, 5, 6, 5, 4, 3, 2, 1 – první příběh, který se odehrává na časové ose ze všech nejdříve, rozdělil napůl a vrátil se k němu až na samém konci románu, příběh následující dovypráví až těsně před samým závěrem a tak dále.
Spisovatel si se svými čtenáři hraje jako kočka s myší, nejprve dovolí, aby se nechali pohltit konkrétními osudy hlavního hrdiny, aby se pěkně naladili na vlnu patřičného literárního žánru, a pak vše nemilosrdně utne a začne si zase od nuly, na úplně jiném místě, v jiné době a jiném duchu. Takováto vypočítavost od autora vyžaduje po čtenáři notnou dávku sebekázně a trpělivosti. Tak jen do toho.