knihovna

Federico Andahazi: Vlámské tajemství

2008-05-01T07:09:00.000-07:00

Argentinský spisovatel F. Andahazi patří mezi nejčtenější jihoamerické autory současnosti. Mohli jsme se už seznámit s jeho díly Anatom a Bohabojné ženy, které si získaly mnoho a mnoho příznivců. Na druhou stranu možná i odpůrců.
Hlavními hrdiny jeho knihy jsou vlámští a italští malíři 15. století. Kromě jejich vzájemné rivality je spojuje jediná věc nalezení skutečné barvy Secretus Coloris in Statu Puro. Příběh se odehrává jak v upadajících Bruggách, tak ve Florencii, v dílnách jednotlivých mistrů. Každý mám něco, co vede k vytvoření Secretus Coloris in Statu Puro , skutečné barvy. Florenťan Francesco Monterga má jedinečný spis , který obsahuje návod na výrobu barvy, ale zakódovaný, a celý život se marně snaží šifru rozluštit. Starší z bruggských bratrů Van Manderových zase umí vytvořit barvu, ale ta ho na vrcholu slávy připravila o zrak, a od té doby už ji nikdy nevytvořil, a ani svému bratrovi výrobu nechce prozradit. Proto každý navzájem touží po tajemství toho druhého. Pro jeho získání jsou schopni všeho. Prostředky nemají omezení, špionáž, vraždy, či sexuální vydírání. Z toho důvodu může kniha místy připomínat historický thriller, možná i špionážní román. Je opravdu těžké definovat, kam žánrově knihu zařadit. Temné tajemství a brutální vraždy by knihu mohly přiřadit také do gotického románu, ne-li hororu. Stejně tak bych klidně knihu mohla nazvat alternativní historií.

Joyce Tyldesley: Jak soudili faraoni

2008-04-15T11:28:00.000-07:00

Největší překvapení v této knize pro mě byl fakt, že Joyce Tyldesley je žena. Celou knihu jsem přečetla s vědomím, že Joyce Tyldesley je chlap, co se zajímá o Egypt. Takže je to žena. Doktorka Joyce Tyldesley vystudovala archeologii na Oxfordu a je členkou fakulty archeologie v Liverpoolu. Specializuje se hlavně na Egypt. Její knihy se těší vcelku velké oblibě, a přestože já osobně jsem se s ní setkala poprvé, českým čtenářům nejsou její knihy neznámé.
Doktorka J.T. má totiž dar předkládat fakta přijatelným způsobem. Tak, aby nás to nenudilo, ale zároveň tak, abychom stále měli pocit, že jsme dobří, protože čteme literaturu faktu, dozvídáme se něco nového a někam nás to posouvá.
Kniha "Jak soudili faraóni" je rozdělena do kapitol podle druhu zločinu. A v každé kapitole jsou uvedeny opravdové situace ze života, což přidává na atraktivnosti celé knihy. Lidé milují, když můžou nahlédnout do soukromí jiných a podívat se například na tíživou situaci muže, který se zamiloval do ženy z faraónova dvora a teď přemýšlí, jestli obětovat celý život pro jeden den s ní... milují číst to a vědět, že jde o egyptskou realitu a přitom pochopit něco z egyptské kultury... ano, je to přitažlivá kniha.

Samko Tále: Kniha o hřbitově

2008-03-31T10:45:00.000-07:00

Kniha je výpovědí o složitosti mezilidských vztahů. Ačkoliv nemá jednotný děj, není roztříštěná a chaotická. Pravidelně se věnuje vedlejším postavám ať už to je opilec, sebevrah, blázen nebo smolař. A právě to drží knihu pohromadě - tyto vedlejší postavy jsou podle mě tím hřbitovem, o němž je kniha napsána. Postavy jsou pohřbeny na hřbitově své doby. Často se u knihy budete smát, ale když ji dočtete a zamyslíte se, není na ní nic veselého. Můžete ji brát jako výpověď o jednom čtyřiačtyřicetiletém chudákovi, ale ta kniha je asi také o nás všech.
Ze začátku budete hlvního hrdinu milovat, možná lítostivě. Jenže když budete o Samkovi vědět více, tím méně sympatií ve vás bude vzbuzovat. Žije ve stereotypech doby, ve které vyrůstal a nehodlá je opustit. V tom je kouzlo této knihy - Samkova loajálnost ke komunistické straně a to nejen před listopadovou revolucí, ale hlavně po ní. Stále chodí donášet k tajemníkovi Gunárovi a nadává na všechny, kteří nemají rádi Komunistickou stranu. Nemá rád Cikány, Maďary, nemá rád homosexuály, nemá rád Čechy.

Jan Šmíd: Obrázky z Paříže

2008-03-27T12:09:00.000-07:00

V knize nás autor Jan Šmíd seznamuje se svým pobytem ve Francii a to především v Paříži. Všímavě popisuje uličky, ulice a bulváry, kavárny a všechny památky, popisuje nám Paříž kulturní, Paříž v pohybu, Paříž módy a lásky. Můžeme s ním cestovat metrem, můžeme navštívit sportovní centra.Jan Šmíd je dobrý pozorovatel i vypravěč, vtipně komentuje návštěvy různých památek i slavnou Tour de France. Putuje pěšky, na kolečkových bruslích, na kole.Potkává různé zajímavé lidi a mezi nimi se setkává i se slavným brazilským spisovatelem "Alchymistou".Autor zmiňuje v knize i slavné umělce, kteří Paříž navštívili. Spolu s Janem Šmídem navštěvujeme kavárny, vinárny a slavné restaurace. Můžeme se podívat i do okolí Paříže. Autor vkládá do knihy i různé rozhovory nebo i celé příběhy lidí, kteří se ve Francii zabydleli, všímá si i hrdého bezdomovce...
Paříž je líčena romanticky, poeticky, ale i realisticky. Autor přirovnává život v Paříži životu v Americe! Město mnoha možností...Ve vyprávění i na fotografiích je Eifellova věž jako symbol Paříže i celé Francie!

Torgny Lindgren: Čmeláčí med

2008-03-17T10:00:00.000-07:00

Tragikomický příběh dvou umírajících bratrů Olofa a Hadara ze studeného severu Švédska je novelou současného švédského autora Torgny Lindgrena (*1938). Zcela v tradici severské literatury se autor nezaměřuje pouze na osudy lidí, ale zakombinuje do příběhu i vliv prostředí, tedy nekonečných lesů a plání chladného severu, které mají samozřejmě obrovský vliv na duševní rozpoložení i na život člověka samotný. Vypravěčem knihy je žena středního věku, spisovatelka biografických knih slavných postav z dějin náboženství. Své knihy píše s vědomím toho, že je stejně pomalu nikdo nebude číst. Lindgren se tím snaží čtenáři vsugerovat tuto postavu jako nejzbytečnější a nejnepochopitelnější existenci na světě. To vše jen proto, aby nás na osudech bratrů vyvedl z omylu. Příběh knihy začíná během turné spisovatelky v odlehlých končinách severního Švédska, kde si ji na nocleh vezme Hadar k sobě domů. Z jednoho večera se nakonec stane několik měsíců. A právě ve sněhem uvězněném světě, daleko od lidských obydlí, začíná spisovatelka se škodolibou radostí nad svojí mocí pronikat do absurdní vztahu Olofa a Hadara, žijící jen do smrti toho druhého, vztahu založeného na bratrské lásce a nenávisti. Oba umírají, Olof na slabost srdce spojenou s chorobnou otylostí, Hadar je sžírán rakovinou.

Bill Bryson: Appalačská stezka

2008-03-16T05:37:00.000-07:00

Vzpomínáte na knihy Zdeňka Šmída o turistech "Proč bychom se nepotili", nebo "Proč bychom se netopili"? Jestli jste propadli kouzlu tohoto příjemného a inteligentního humoru, nemůžete přehlédnout ani knihy amerického spisovatele a cestovatele Billa Brysona (*1951). Tento ve světě populární autor několika cestopisných knih, napsaných podle vlastních zkušeností, nás ve svém díle "Appalačská stezka" provede po stejnojmenné turistické trase na východě USA, která je dlouhá přes 2000 mil, a považuje se za nejstarší dochovanou značenou stezku v USA. Už od první stránky je jasné, že Bryson je typ člověka, který musí zkusit všechno a dovede vše přijmout s humorem a pochopením. Spolu se svým dost divným přítelem se jednoho roku rozhodl přejít Appalačskou stezku, aby si mohl dokázat, že je stále chlapákem, a aby večer v hospodě mezi ostatními chlapáky mohl moudře vykládat: "Jo, už jsem se taky vysral v lese." Chce si dokázat, že se o sebe dovede postarat sám, že má stále dobrou kondici, že pravděpodobnost sežrání medvědem je "opravdu" malá, maniakální vrazi jsou jen ve městech, atd. Ale jak se blíží termín začátku, už si tak jistý v některých názorech není.

Edda

2008-03-10T03:27:00.000-07:00

Edda je sbírka staroislandských písní jejíž původ sahá do pohanských věků. Nejstarší známé zápisy pocházejí ze 12. století. Knihu ocení kromě milovníků poesie a evropské historie také čtenáři sci-fi, fantasy, tajemna i mystiky, neboť jejích motivů využívá opravdu nesčetná řádka knih, vzpomeňme například zlomený meč, jež může být skut a užit toliko jediným a k jedinému účelu.
Znáte to: Einherjové popíjejí s valkyrjemi čerstvě nadojenou medovinu v Ódinově Valhalle, zatímco Naglfar již vyplul z Niflhelu, Súrtova armáda vyrazila z Múspellu a co nevidět proboří Bilröst. Nebýt Heimdalla a jeho Gjallahornu, byli by Ásové a Vanové pobiti s korbelem u huby. Takhle budou pobiti také, ale pořádně, se ctí zahyne Tór i Frey, ba i Fenri a Súrt, zhoubci jejich. Samotný Yggdrasil z kořenů bude vyvrácen a nová země z vln se vynoří, na které Baldr a Höd vzpomenou v písni reků minulých. Inu, ragnarök. Alespoň, že se najdou ztracené zlaté kostky, nebudou hory, tak se nějaká ta zábava sejde.
Cože? Neznáte? VY NEVÍTE jak správný Germán byv praštěn v boji spravedlivém neb loupeživém po palici svůj život hrdinský bojem posledním na straně bohů pravých zúročí? Je tedy nejvyšší čas abyste se seznámili s Eddou!

Vladimír Vysockij - Nepiju sám

2008-03-03T09:11:00.000-08:00

Ve svých básních a písních je Vladimir Vysockij rebel, buřič, ale zároveň skutečný poeta! Nechtěl běžet s ostatními, chtěl vpřed, vyhrávat a zvítězit, bil se za pravdu, pil za pravdu a opravdu nepil sám, nebyl sám, šly za ním masy lidí, kterým otvíral oči a dodával kuráž. Miloval Rusko, v Písni o Rusku nám autor líčí rodnou zem jako zem obrovitou, jako zemi pohádek i nadějí...
Publikace je vázaná s nápadným oranžovým přebalem, kterým prosvítají slova v azbuce, má přes 80 stránek a je ilustrovaná. V této zajímavé sbírce poezie najdeme přes dvacet básní a textů k písním...Jsou zde například: Pravda a lež, Píseň o práskači, Píseň o Rusku, Píseň o šancích, Píseň o nenávisti a jiné...

Cituji z písní:
Píseň o Rusku
Na svou duši, co vyrostla jen na ztrátách,padlou do prachu, padlou do bláta,do krve sedřenou z tahanic,na tu duši dám záplaty ze zlata,aby pámbíček všímal si víc.

Píseň o trestním zákoníku
Dejte si, páni, za klobouk a k ledusvý kopce knih a taky všechno v nich. Já lepší knížku nedovedunežli náš vlastní trestní zákoník.Já když mám pech a všechno se mi hnusí,anebo jednu ze svých kocovin,zákoník jako bibli otevřu sia v něm si říkám, povídám si s ním.

John Grisham - Vánoce nebudou!

2008-02-26T12:07:00.000-08:00

Myslím, že každý se už jednou zamyslel, jaký význam mají vánoční svátky v dnešní materialistické společnosti. A že už nejde o duchovní svátky, oslavu narození Ježíše, ale pouze o naprosto stresující období na konci roku, o tom už ví každý. A na paradoxu mezi oficiálním významem vánoc a jejich praktikováním postavil populární americký spisovatel John Grisham příběh svého krátkého a tragikomického příběhu.
Takže, když jeden starousedlík ze Sosnové ulice bude muset se svojí manželkou poprvé slavit vánoce bez jejich už dospělé dcery, protože v mírové misi odjela učit indiány do Peru, rozhodne se podívat se pravdě do očí. Jako profesionální účetní si lehce spočítá, kolik ho stály loňské vánoce a dojde k neuvěřitelné cifře, která dělá většinu jeho ročního zisku. Oprávněně se tedy ptá:" Stojí mi ty vánoce za to?" Rozum mu bezpečně odpovídá, že ne. A peněženka taktéž. Co z těch dárků dodnes má? Jednu věc, další kupy leží v bednách na půdě nebo ve skříni. Ale hlavně ten stres, děsivé fronty v obchodních centrech, neustálé hádky s manželkou o umístění ozdob na stromeček atd. Tak dost, bouchnul pěstí do stolu a zrušil vánoce a koupit si desetidenní zájezd po Karibiku. Co na to okolí? Kdyby řekl, že miluje sadomaso, malé holčičky a má AIDS, tak to spíše je schopno akceptovat, než zrušení, dobrovolné zrušení vánoc. J. Grisham je opravdový mistr pera, který se svými právnickými thrillery dostal mezi nejvyhledávanější autory světa, který na knihách jako Firma, Případ Pelikán, Nebezpečný klient, Porota atd. vydělal desítky miliónů dolarů.

Richard P. Feynman - Snad Ti nedělají starost cizí názory?

2008-02-20T09:05:00.000-08:00

Půvabná je historka "Feynman je sexistické prase". Toto nelichotivé označení si autor vysloužil za příklad ze svých přednášek z fyziky, kde je řidička zastavena policistou a následná diskuse je použita k ilustrování definice rychlosti. A ještě odmítl písemně rozebírat s aktivistkami toto "závažné" téma. Takže až před další ze svých přednášek se dověděl s kým že se to zapletl a že protestující ženy jsou členky skupiny vedené mužem (pěkná ironie), která vždycky narušuje schůze v Berkeley. Že se ansámblu bojovníka za práva žen jeho exhibice nevydaří tak, jak si původně plánoval jistě netřeba zdůrazňovat. Nicméně dovolím si zacitovat ze závěrečného rozhovoru s některými protestujícími feministkami. Prozrazuji sice jednu z lokálních point, ale ukázka krásně dokumentuje Feynmanův styl uvažování a argumentování.
"Proč to musela být řidička?" ptaly se. "Tím naznačujete, že všechny ženy špatně řídí.""Ale ta ženská toho policistu shazuje. Proč vám neleží na srdci ten policista?""Protože co jiného se dá od policajtů čekat!" řekla jedna z nich. "Jsou to všichni prasata!""Ale o toho policistu byste se zajímat měly," řekl jsem. "Zapomněl jsem se v tom příběhu zmínit, že ten policista byla žena!"

Emil Hruška: Muž dvou rakví

2008-02-03T12:40:00.000-08:00

Musím přiznat, že jméno Emil Hruška (*1958) mi donedávna nic neříkalo. O autorovi můžu říct jen to, že na psaní příběhů má určitě dar od boha. Už jen tím, s jakou bravurou a lehkostí dokáže to, co mnozí autoři marně hledají celý život. Začít už první větu tak, aby čtenáře příběh zaujal od tohoto okamžiku. A to Hruška zvládá na výbornou.
V knížce nám nabízí celkem sedm povídek, jejichž společným tématem je především tajemný prvek. Někdy reálný, ale někdy s mysteriózní až hororovou pointou. Protože se autor specializuje na sudetskou tématiku, často zabruslí do našeho poloprázdného pohraničí, či doby spojené s druhou světovou válkou.
První povídka "Cesta" patří do kategorie těch s fantaskním námětem. Pro svoji kvalitu je ve finále soutěže Povídka roku společně s druhou povídkou v pořadí "Útočiště". Ta je založená čistě na reálných základech. Pojednává o člověku utíkajícím z koncentračního tábora přes Sudety domů a je spolu s titulovou povídkou "Muž dvou rakví" jsou asi nejlepším ze všech prezentovaných příběhů. Oba jsou odehrávají v Sudetách, oba v čase konce druhé světové války, oba jsou o člověku utíkají před jistou zkázou, ale každý je z jiné strany barikády. I když asi "Útočiště" svým závěrem připomíná spíše hořkou tragikomedii.

Peter Elbling: Ochutnavač

2008-01-28T10:23:00.000-08:00

Knihu jsem si vybrala podle názvu, který sám již sliboval napínavý historický děj. Autor byl pro mne totiž dosud neznámý, ale já věděla nebo spíše tušila, že se ponořím do historického a napínavého čtení...
Peter Elbling se narodil v Londýně, ale v devatenácti letech odjel do Ameriky, kde pracoval v reklamě, zpíval a cestoval od města k městu, pak se dal na dráhu hereckou, stal se producentem, režisérem, scénáristou a také spisovatelem.
Příběh je vyvážený a plyne jako život sám. Nedá se zastavit, jsou zde nečekané zápletky, rány osudu. Je zde krutost i romantika, láska i nenávist. lavní postavou je Ugo , který se narodil v bídě a jako dítě měl často hlad! Čtrnáctiletý odchází z domova, který již není domovem... Matka zemřela, když byl Ugo malý a otec má raději prvorozeného syna, který se jmenuje Vittore. Při odchodu z domova si Ugo uvědomuje, že má příležitost změnit svůj život! Potkává dívku, která opravdu mění jeho život. Narodila se jim holčička, pojmenovali ji Miranda. Ugo slibuje, že se o dcerku postará, protože matka dítěte brzy po porodu umírá... Dítě roste jako z vody, doba je těžká a oba trpí nedostatkem jídla.
Vévoda Federico je mocný a zlý pán, který se vyžívá v krutosti a zabíjení a jelikož je zlý, má i mnoho nepřátel a neustále se bojí o svůj život! Právě potřebuje nového ochutnavače! V té době se totiž bohatí a mocní báli jedů a travičů a bylo zvykem míti u dvora vlastního ochutnavače.
Práce v paláci nebyla těžká, ale den po dni Ugo riskuje svůj život. Celá ta psychická muka podstupuje pro svou dceru Mirandu. Ta je marnivá a nevděčná, i když svého otce miluje, postupně jím začíná opovrhovat...
Spisovatel čtenáři přibližuje povahové vlastnosti hlavních postav a mistrně líčí pocity ochutnavače Uga, jeho vztah k jídlu, k chutím a vůním pokrmů a chorobný strach, že nalezne v jídle jed...
Ke konci příběhu vstupuje do děje opět bratr Vittorio, je v blízkosti Uga a jeho dcery a posléze i samého vévody Federica. Stává se dokonce jeho přítelem a ovlivňuje činy již tak zlého vévody. Škodí nejen bratrovi, ale celému vévodství! Vittorio je ztělesněním ďábla!

Jiří Sádlo: Prázdná země

2008-01-25T12:06:00.000-08:00

Prázdná země je jednou z nečekaných, překvapujících knih, které se zničehožnic objeví a my je musíme vzít tak, jak jsou, upadat před nimi na pozadí a skoro na ně žárlit, že jsou ve své podstatě jednoduché, žádné velké štráchy s přemírou expozice, žádné rýpání v té vaší naraci a paradigmatech. Stačí jen přadénko vlastního věření si, vlastních pochyb a vlastní vůle neříct všechno hned. Jiřímu Sádlovi se povedla velice pěkná kniha, ze které až trne slastí při čtení: „Najednou stojí přede mnou obrovsky zelená veliká země. Jenom zelená. A stál jsem před ní jako před propastí.“ (s. 78) Ta úzkost! A ta pokora jakoby mimochodem! Jaká síla poezie, a zároveň temnota a drama v tom všem..
Autor oživil jedno z dávno zapomenutých řečišť básní v próze, lyrických textů, obohatil je o smrtelnost a udělal tak z někdejších zátišíček panoramatický obraz pro všechny smysly. Dokonale popisuje své snové obrazy – nejedná se přitom o surrealitu, spíše dávný archetypální odraz.
Málokdy se stane, aby se k próze člověk vracel jako k básnické sbírce. V této knížce si vychutnávám detaily, i to, jaká slova klade za sebou.

Philip Pullman: Rubín v kouři

2008-01-07T07:32:00.000-08:00

Na rozdíl od slavné "Jeho šeré hmoty" tímto seriálem nás zavádí do žánru dobrodružných příběhů v nejčistším stylu knih z přelomu 19./20. století. Příběh první knihy se odehrává v Londýně v roce 1872, kdy se mladičká šestnáctiletá Sally Lockhartová rozhodne zjistit pravdu o záhadné smrti svého otce někde v Jihočínském moři. Ten byl spolumajitelem londýnské lodní přepravní společnosti, které působí na asijském trhu. Sally jeho smrt při záhadném potopení jeho lodi zdrtila, ale větší záhadou byl tajemný vzkaz, který ji přišel několik dní poté. Na papíru stálo jen několik tajemných slov: "Sali pozor na sedmero blaženství, marchbanks ti pomůže chattum, pozor zlato". Právě tato zpráva přivedla Sally do sídla společnosti v Londýně, kde začíná její dobrodružná cesta za hledáním pravdy o otci, o skrytém pokladu a o sobě samé.
Zajímavé prostředí Londýna na konci 19. století, plné typických londýnských mlh, nebezpečných čtvrtí jako East End a nákladních přístavišť. Dále skvělá volba jednotlivých postav, která zahrnuje opravdu široké spektrum možných i nemožných lidských charakterů. Zlí padouši jsou opravdu zlí, zločinecké vládce jednotlivých temných čtvrtí, které by jste opravdu při návštěvě Londýna potkat nechtěli atd. Na druhou stranu mi ale takové spektrum postav a postaviček připadalo až trochu nepřehledné. Ano, čtenář který ke knize sedne v neděli po obědě, a až do večere čte a čte, až knihu přečte, ten možná v tom problém mít nebude.

Iva Hercíková: Možná ho najdeš na ulici

2008-01-04T12:07:00.000-08:00

Iva Hercíková v roce 1968 emigrovala se svým manželem do USA. Dál psala česky a nikdy se nevzdala českého občanství. Do České republiky se navrátila natrvalo až v roce 2000. Autorka je známá svou prvotinou Pět holek na krku, která byla přeložena do mnoha jazyků i zfilmována. Mimo jiné - více autorčiných románů a povídek bylo zfilmováno. Některé knihy se staly dokonce bestsellery.
Hned v první povídce Možná ho najdeš na ulici, která je stejnojmenná jako představovaná kniha, jsme přímo okouzleni čistotou psaného slova, lidskostí projevu, krásným českým jazykem, popisem hlavních postav a místa děje.
Pochopíme, že láska ke zvířatůmmůže lidi spojovat a dávat jim smysl života.
Nechci podrobně komentovat všech 32 povídek, snad zmíním jen ty, které zaujaly mne, i když všechny jsou zajímavé!....Cesta byla suchá, místy mokrá, Melancholik, Ústřice, Život je krásný.
Povídky jsou kratičké, výstižné, ale hlavně poučné...Děje se odehrávají v různých zeměpisných šířkách, ale i v Čechách. Nacházíme zde přímo "cestománii" napříč světem, ale i české prostředí, naši povahu, mentalitu i způsob prožívání je nám blízký.
Iva Hercíková též často a zasvěceně popisuje americké prostředí, restaurace, bary nebo domácnosti. Americký způsob života a zvyky stravovací... Autorka ve svých povídkách často zmiňuje pejsky a svůj vztah k nim, který je velmi kladný. Pár povídek je pohádkových či sci-fi.
Kniha povídek Možná ho najdeš na ulici je líčena s autorčiným jemným, laskavým humorem a s neskrývanou láskou k přírodě a zvířatům. Mnohé povídky nám poodhalí mezilidské vztahy, problémy a jejich řešení...

Sardou: Odpusť nám naše viny

2007-12-19T08:27:00.000-08:00

Jde o temný a násilný historický román z období 13. století, který svým námětem připomíná slavný román italského autora Umberta Eca "Jméno růže". Na rozdíl od "Jména růže" je Sardouův román méně filozofický a faktografický, ale o to více výpravný. Jak už sám podtitul říká, jde o historický thriller. Spojitost s knihou "Jméno růže" je daná hlavně tím, že i v tomto románu jde o objevování starého zločinu, který se někteří vysocí církevní činitelé z Vatikánu snaží navěky smazat ze všech análů a archívů církve. Děj se odehrává v zapadlém biskupství Draguan na okraji Francie, kde za tajemných okolností najdou přes padesát let zapomenutou vesnici, ukrytou v rozsáhlých bažinách. A to jen díky tomu, že protékající řeka vyplaví na břeh tři rozsekaná těla ztracených cestovatelů. Když se draguánský kostelník na rozkaz zdejšího biskupa vydá po stopách nebohých mrtvých z řeky, najde vesnici "prokletých", kterou později v archívu odhalí jako Vlkobijce. Zdejší obyvatelé jsou podle kostelníkova vyprávění ztělesněním ďábla, žijící jako zvířata na stromech a mluvící nekřesťanským jazykem. V téže době přijede za ledové zimní noci do biskupství jezdec v černém, který bez zjevného motivu zavraždí biskupa Haqiuna a odjede. Tím se začnou ledy hýbat. Biskupský vikář bratr Chuquet se rozhodne odvézt Haquinovy ostatky do Paříže a zjistit tam i něco o jeho tajemné minulosti. Mimo jiné, proč tajně pozval do Vlkobijců nového faráře. A tak začnou na povrh vyplouvat naprosto děsivá tajemství, jejichž znalost může znamenat jediné - smrt.

Miro Gavran: Judita

2007-12-10T07:05:00.000-08:00

Odvíjí se tak před námi příběh vyprávěný samotnou Juditou: dětství a dospívání výjimečné mladé dívky z dobré rodiny v městě Betulii, příběh nešťastné manželky a hned vzápětí pak příběh velmi mladé vdovy, krásné a silné Judity, která jako by celý svůj předešlý život byla připravována na jediné - zachránit své město a tím i všechen svůj lid z rukou Nabuchodonozorova vojska. Během těžkých dní obléhání města je všemi vážená vdova Judita hlavním knězem vybrána, aby svou vírou a statečností, ale zároveň i sváděním, zradou a vraždou, vysvobodila své město z nepřátelského sevření. Následuje kratinký, ale silný milostný příběh Judity jako přítelkyně a milenky Holoferna, hlavního velitele nepřátelských vojsk, a Juditina dilemata a splnění svého poslání. Poté, kdy izraelští dostali Holofernovu hlavu a nebezpečí od nich bylo odvráceno, je Judita kněžími přinucena stáhnout se ze svého soukromého života a žít sama v ústraní, aby se stala „světicí“, symbolem, bez práva na vlastní život. Zde se skrze Juditiny vzpomínky, které si sama zapisuje, přeneseme opět na počátek celého příběhu.

Gabriel García Márquez: Dvanáct povídek o poutnících

2007-12-04T07:23:00.000-08:00

Čeká nás tedy dvanáct krátkých příběhů, jak jistě správně očekáváte s latinsko-americkou tematikou a obsahující motiv poutníka v mnoha podobách. Většinou jste náhle vrženi do nečekaných a nevšedních situací, na malém prostoru se rozvíjejí složité lidské osudy a stejně rychle jako jste se do děje dostali, z něho zase po chvíli vystoupíte. Márquez nám ukazuje život bez příkras, jeho krutost ale i jeho krásu. Je jen ku prospěchu věci, že povídky nejsou zbytečně dlouhé, díky jejich malému rozsahu je jejich působivost totiž překvapivě vysoká.
Někdy zkrátka narazíte na knihu, od které toho příliš neočekáváte a o to větší je potěšení když se z domnělého ošklivého káčátka vylíhne nádherný klenot a tím dozajista soubor dvanácti povídek o poutnících je.

Gabriella Håkansson: Hjärnmänniskan

2007-11-30T06:03:00.000-08:00

Hans Hermann Gustavsson, druhořadý zaměstnanec druhořadého plátku, totiž jako uslintaný nemotora s autistickými rysy působí jen navenek. Dovnitř, v hájemství svého staromládeneckého soukromí, je spekulativním filozofem, břitkým komentátorem všeho jsoucího. Jeho epochální ineditní spisy, jmenujme kupříkladu „O zásadách správného oblékání“, „Člověk a klima“ či „Šéf typu I-III“, vznikají vždy v úzké spolupráci s váženým kolegou, ostrovtipným homunkulem Mozkomanem. Mozkomanovo trvalé a jediné bydliště se samozřejmě nenachází nikde jinde než v páně Hermannově hlavě. To však Mozkomanovi nikterak nebrání žít vlastním životem.
Nadřízení odmění Hanse Hermanna Gustavssona za desítky let věrných služeb a na tři týdny ho vyexpedují na jedno exotické souostroví v Tichomoří. A tam, při pohledu na rozpustilé hrátky indonéských dětí, si Hermann konečně uvědomí, že na svazek s Mozkomanem vlastně doplácí, že z něj věčná sebereflexe nadělala leda uzel nervů. Vzbouří se proti zpupnému parazitu a začne se pídit po své přirozenosti. Nemá to vůbec lehké, jedná na zapřenou: když se totiž Mozkoman rozhněvá, není s ním k vydržení.

Dorota Terakowská: Dcera čarodějek

2007-11-14T11:25:00.000-08:00

Polská autorka Dorota Terakowská (1938) patří u našich severních sousedů k velmi populárním spisovatelům fantastické literatury.
Pokud se na našem trhu objeví nějaké polské fantasy, je hned srovnáváno s jedinečným fenoménem polské fantastiky - Andrzejem Sapkowskim. Osobně to považuji za nepříliš zdařilý jev. Když kniha není dobrá jako Zaklínač, prostě se odepíše.
Výhodou knihy "Dcera čarodějnic" je právě fakt, že ji nelze srovnávat se Zaklínačem. Pojetí fantasy podle Terakowské je od Sapkowského odlišné. Zaprvé nejde o žádnou epickou ságu o několika dílech, kdy hrdinové prožívají mnohá dobrodružství a jejich cíle se často podle situace mění. Linie děje této knihy spěje pouze k jednomu cíli, který je naprosto neměnný a v případě nezdaru neexistuje náhradní řešení. Za druhé je to kniha napsaná spisovatelem-ženou. Nejde jen o to, že hrdinové její knihy jsou ženy, ale i o styl vypravování a řešení situací. Je tu vidět odlišný přístup v mentalitě žen a mužů . Pro mnohé mužské čtenáře bude proti srsti filozofie pasivního odporu, podobná myšlenkám Gándhího, na kterých je založena "Dcera čarodějek".

Robert Fulghum: Co jsem to proboha udělal?

2007-11-08T11:48:00.000-08:00

Robert Fulghum se narodil v roce 1937, je to současně žijící americký spisovatel. Narodil se v Texasu a nyní žije se svou manželkou v Seattlu. První kniha mu vyšla, když mu bylo 51 let - ocitl se na vrcholu svého zralého věku a měl pocit, že už má právo čtenářům něco říkat. V životě poznal různá povolání: byl kovbojem, folkovým zpěvákem, obchodním agentem, barmanem, učitelem kreslení. Sám se cítí být lidovým filozofem.
Při čtení knihy jsem zjistila, že s odstupem roků je mi autor stále blízký jako přívětivý a senzitivní vypravěč. Příběhy jsou však víceméně cestopisným pozorováním, mají formu výpisků či deníku. V úvahách je to však stále ten můj známý Robert Fulghum, jako před lety... Je pro mne tím dobrým a přívětivým člověkem, který se umí rozhlížet kolem sebe, umí o viděném výborně psát, který má radost z obyčejných věcí kolem sebe. Připomíná mi našeho českého Františka Nepila (zemř. 1995) a jeho Dobrá jitra, jeho optimismus a úsměvný pohled na svět.

Terry Pratchett: Erik

2007-11-05T06:52:00.000-08:00

Svět Úžasné Zeměplochy (Discworld) - nejlegračnější a nejpodivuhodnější fantasy v této i jakékoli jiné galaxii, který vytvořil anglický spisovatel Terry Pratchett, už přes dvě desetiletí obšťastňuje milióny čtenářů na celém světě. Český fanda si za dobu vydávání Pratchetta u nás mohl do své sbírky kromě knih ze základní řady (ve světě je jich zatím 31) pořídit i vedlejší série a příběhy, mapy , kuchařky, hry, komiksy, ilustrovaný filmový scénář, luxusní velké ilustrované vydání, příběhy milované hrdiny ze Zeměplochy atd. A to většinou pod značkou nakl. Talpress. Jejich posledním příspěvkem je reedice knihy "Erik" jako speciální sběratelské vydání s barevnými ilustracemi Joshe Kirbyho.
Hlavním hrdinou v příběhu "Erik" je jedna z nejoblíbenějších postav celého cyklu - mág Mrakoplaš. Tento mág jen podle oblečení a jména s magií moc společného nemá. Za to je mistrem v utíkání odkudkoliv kamkoliv, jen hlavně pryč. Je sice momentálně po jistém problému tak trochu v jiné dimenzi, ale díky náruživosti pubertálního démonologa Erika, tajně podporovaného peklem, se dostane zpátky do normální světa. Ale bohužel je považován Erikem za démona, a tak po něm chce tři přání typická pro každého rozmazleného pubertálního spratka - stát se vládcem světa, být nesmrtelný a hlavně získat lásku (nebo něco jiného) nejkrásnější ženy světa. Marně mu Mrakoplaš vysvětluje, že není žádný démon, že nestačí jen tak lusknout prsty a... bože, ono to funguje. Ala samozřejmě jinak, než si to Mrakoplaš a Erik představovali.

Eco, Umberto; de Michele, Girolamo: Dějiny krásy

2007-11-01T10:39:00.000-07:00

Na více než čtyř set stranách se nám představuje krása ve všech lidských představách a ve všech podobách. Prostředkem k představení krásy jsou mnohé obrazy, od starověku až po moderní dobu. Kniha je provedena velmi luxusně a tak si na kompromisně velkém formátu můžete obrazy opravdu vychutnat. Je příjemné se touto knihou probírat, listovat a nechat do své duše proniknout krásu předešlých staletí. Je příjemnou samozřejmostí, že každý obraz má svůj popisek a tak jsem často konečně poznal, jak se ten či onen obraz jmenuje a kdo je jeho autorem. Ale bylo by velmi škoda, kdybychom pod dojmem krásných obrazů vynechali text, protože především ten je těžištěm celé knihy. Je vidět, že autoři knihy ví o čem píší, protože text je velmi odborný. Ale i já, coby laik v této oblasti, jsem neměla problémy textu rozumět. Text není pouhým komentářem uměleckých reprodukcí, obrazy jsou spíše doplňkem textu, důkazem... Text příjemně doplňuje a v pravém slova smyslu obohacuje množství ukázek z děl filosofických, teoretických či dramatických, které se přímo i nepřímo krásy dotýkají. Krása má tak další rozměr, mnohdy velmi netušený.
Hned jak jsem knihu otevřela poprvé mě upoutal časový graf, na kterém byl vidět vývoj vnímaní krásy v jednotlivých objektech. Muž, žena, Ježíš, akt mužský, akt ženský apod. Na tomto je nejkrásněji vidět vývoj ve vnímání něčeho tak abstraktního, jako je krása.

Heger, Ladislava: Edda

2007-10-30T09:23:00.001-07:00

Je nejvyšší čas abyste se seznámili s Eddou! Vypravme se na studený Island, do dob temného středověku. Vikingové mydlí celý svět, ale stačí se také mydlit mezi sebou. Následkem těchto bojů je osídlení pustého Islandu. Již po stu letech je zde natolik vyspělá civilizace, že křesťanství se nepřijímá ohněm a mečem, ale hlasováním v parlamentu. O dalších dvě stě let později píše místní velmož a dějepisec Snorri Sturluson úvod do skaldského umění, čili příručku pro mladé básníky - Eddu. Odkazuje se v ní na starší, větší a významnější Eddu Saemundura Sigfússona, dnes zmizelou. Když v 17. století objevil biskup Brynjólfur Sveinsson ohmatanou pergamenovou knížečku básní, v níž rozpoznal jen několik veršů citovaných Snorrim, nezaváhal a označil ji za onu ztracenou Eddu starší. Později se prokázalo, že tento svazek nesepsal jediný autor, ale jméno už zůstalo.
Slovo "Edda" znamená prabába, ale z důvodů kontextově-hrdostních bývá vykládáno jako prazáklad, tedy pokud to není zkolomenina od Oddi - dvorce na němž se Snorri vzdělával, či ještě větší zkomolenina od "credo" - věřím. Do souboru Eddy starší či písňové se kromě rukopisu objeveného Brynjólfurem řadí i další písně dochované v jiných rukopisech a podobné jim námětem. Sbírka je rozdělena na písně mytologické a hrdinské. Mytologické písně jsou obzvláště cenné, protože se dochovaly jen v eddickém souboru.

Sijie Dai: Balzac a čínská švadlenka

2007-10-25T08:20:00.000-07:00

Kulturní revoluce v Číně pod vedením velkého a jedinečného soudruha Mao znamenala v realitě milióny mrtvých a deportovaných vzdělaných čínských obyvatel měst. O osudu dvou mladíků, kteří taky neprošli sítem dělnické selekce, vypráví částečně autobiografický román čínského autora Dai Sijieho "Balzac a čínská švadlenka". Příběh, ač popisuje nepříliš veselé osudy hrdinů, není psán formou výpovědi o krutostech této "revoluce", jako např. Solženicyn ve svém "Gulagu", ale stylem podobném tak trochu našemu Vieweghovi či Šabachovi. I v dobách nejkrutějších se dá prožít něco zajímavého či krásného.
Naši dva hrdinové jsou mladíci, kteří sami neví, proč byli považováni za reakcionářské intelektuály, ale s osudem nic nenadělají. Mají za rodiče úspěšné spisovatele a lékaře, tak si nemůžou příliš vyskakovat. Byli odveleni do zapadlé vesničky na úpatí velké hory zvané "Nebeský Fénix". Už v první kapitole, kdy jsou vyslýchání před celou vesnicí, a hlavně jejím "soudruhem předsedou", pro věci, které si sebou vzali, autor naznačí charakter celé knihy.
Kniha je psána klasickým evropským stylem, neobsahuje nijaké čínské literární styly a postupy. Je to dané asi tím , že autor brzy po "převýchově" emigroval do Francii, kde dodnes žije a tvoří.