William Trvor: Den, kdy jsme se opili dortem
V povídkové tvorbě je irský spisovatel W. Trevor právoplatným nástupecem svého krajana Jamese Joyce a jeho slavných Dubliňanů. Vychází z irské lidové vypravěčské tradice a přetváří ji po svém: jeho naturalistické slohově hutné a na významy bohaté texty vyprávějí o nehrdinských hrdinech všedního dne, jejichž napohled obyčejný život bývá v skrytu často až bizardní a plný bšech možných lidských vášní agonií. Trevor má pronikavé oko pozorovatele vnějších i vnitřních dějů, což mu spolu s vytříbeným jazykovým citem dovoluje spisovatelsky obstát i stranou módních trendů, a zůstat tak naprosto svůj.
Francois Bluche: Doba Ludvíka XIV. Král Slunce a jeho století
Monografie zachycuje nejmocnějšího francouzského krále na jeho dvoře i v soukromých komnatách, detailně popisuje život všech vrstev francouzské společnosti: dvořanů a šlechty, měšťanů, úředníků, vojáků, řemeslníků, herců, lékařů i chudiny ve městech i na venkově. Autor se zjevným obdivem popisuje dobu vrcholného mocenského i kulturního vzepjetí Francie, nevyhýbá se však ani jejím temným stránkám, k nimž patřilo především pronásledování protestantů.
Dan Brown: Da Vinciho kód
Speciální obrazové vydání světového bestselleru amerického autora vychází v Argu pod ve světě všeobecně používaným názvem Da Vinciho kód. Jedna z nejprodávanějších knih všech dob vychází v novém překladu a ve výpravném vydání s ilustracemi, fotografiemi a nákresy symbolů, pamětihodností i uměleckých děl zmiňovaných v textu - od Mony Lisy a Poslední večeře, přes staroegyptské symboly, po plánky Louvru, Westminsterského opatství nebo tajemnou kapli v Rosslynu.
Rjúnosuke Akutagawa: Tělo ženy a jiné povídky
Přestože Akutagawa Rjúnosuke (1892–1927) patří k japonským spisovatelům z největších a jeho jméno zdobí prestižní japonskou literární cenu, většina jeho tvorby bohužel českým čtenářům stále zůstává úplně neznámá. Je to škoda – právě tento autor totiž patří k překladatelsky vděčným. Akutagawovu překladateli nehrozí žádné běhy na dlouhé tratě mnohastránkových románů, naopak si může v podstatě po libosti vybírat mezi cca 150ti vydanými povídkami, hrát si s jejich osobitými styly a vybrušovat jejich překlady k dokonalosti, zrovna tak, jak to dělal i sám autor při psaní originálů, a v neposlední řadě si pak užít i něco málo z radostí dávných sestavovatelů japonských básnických sbírek, když vybírá a volí, které prózy a v jakém pořadí do chystaného výboru zařadit.
Ivanka Devátá
Ivanka Devátá se narodila 27.11.1935. Je známá jako spisovatelka a herečka, hrála Hermii ve Snu noci svatojánské, zahrála si v řadě komedií, spolupracovala s rozhlasem a v současné době píše především povídky a fejetony, které se uplatní v tisku i v rozhlase.
Když čtete knihu Ivanky Deváté máte pocit, že čtete její deník, který se skládá ze zábavných a vtipných příběhů, někdy malinko tragikomických, ale vždy vyznívajících lehce a vtipně, s nonšalancí a nadhledem, byť by se týkaly zásadních témat našeho života. Z některých fejetonů jsem cítila jasný důraz na vlastní ženství a pojetí ženství ve společnosti jako takové. Nevím, jestli to byl záměr autorky, či jsem našla něco, co je běžnou součástí jejích děl.
Její fejetony se skládají z fragmentů, jimž vhodnými slovními hříčkami dává rytmus, řád a konečný tvar s takovou lehkostí, jako kdyby si vyprávěla s kamarádkou u kávy.
