Federico Andahazi: Vlámské tajemství
Argentinský spisovatel F. Andahazi patří mezi nejčtenější jihoamerické autory současnosti. Mohli jsme se už seznámit s jeho díly Anatom a Bohabojné ženy, které si získaly mnoho a mnoho příznivců. Na druhou stranu možná i odpůrců.
Hlavními hrdiny jeho knihy jsou vlámští a italští malíři 15. století. Kromě jejich vzájemné rivality je spojuje jediná věc nalezení skutečné barvy Secretus Coloris in Statu Puro. Příběh se odehrává jak v upadajících Bruggách, tak ve Florencii, v dílnách jednotlivých mistrů. Každý mám něco, co vede k vytvoření Secretus Coloris in Statu Puro , skutečné barvy. Florenťan Francesco Monterga má jedinečný spis , který obsahuje návod na výrobu barvy, ale zakódovaný, a celý život se marně snaží šifru rozluštit. Starší z bruggských bratrů Van Manderových zase umí vytvořit barvu, ale ta ho na vrcholu slávy připravila o zrak, a od té doby už ji nikdy nevytvořil, a ani svému bratrovi výrobu nechce prozradit. Proto každý navzájem touží po tajemství toho druhého. Pro jeho získání jsou schopni všeho. Prostředky nemají omezení, špionáž, vraždy, či sexuální vydírání. Z toho důvodu může kniha místy připomínat historický thriller, možná i špionážní román. Je opravdu těžké definovat, kam žánrově knihu zařadit. Temné tajemství a brutální vraždy by knihu mohly přiřadit také do gotického románu, ne-li hororu. Stejně tak bych klidně knihu mohla nazvat alternativní historií.
Joyce Tyldesley: Jak soudili faraoni
Největší překvapení v této knize pro mě byl fakt, že Joyce Tyldesley je žena. Celou knihu jsem přečetla s vědomím, že Joyce Tyldesley je chlap, co se zajímá o Egypt. Takže je to žena. Doktorka Joyce Tyldesley vystudovala archeologii na Oxfordu a je členkou fakulty archeologie v Liverpoolu. Specializuje se hlavně na Egypt. Její knihy se těší vcelku velké oblibě, a přestože já osobně jsem se s ní setkala poprvé, českým čtenářům nejsou její knihy neznámé.
Doktorka J.T. má totiž dar předkládat fakta přijatelným způsobem. Tak, aby nás to nenudilo, ale zároveň tak, abychom stále měli pocit, že jsme dobří, protože čteme literaturu faktu, dozvídáme se něco nového a někam nás to posouvá.
Kniha "Jak soudili faraóni" je rozdělena do kapitol podle druhu zločinu. A v každé kapitole jsou uvedeny opravdové situace ze života, což přidává na atraktivnosti celé knihy. Lidé milují, když můžou nahlédnout do soukromí jiných a podívat se například na tíživou situaci muže, který se zamiloval do ženy z faraónova dvora a teď přemýšlí, jestli obětovat celý život pro jeden den s ní... milují číst to a vědět, že jde o egyptskou realitu a přitom pochopit něco z egyptské kultury... ano, je to přitažlivá kniha.
Samko Tále: Kniha o hřbitově
Kniha je výpovědí o složitosti mezilidských vztahů. Ačkoliv nemá jednotný děj, není roztříštěná a chaotická. Pravidelně se věnuje vedlejším postavám ať už to je opilec, sebevrah, blázen nebo smolař. A právě to drží knihu pohromadě - tyto vedlejší postavy jsou podle mě tím hřbitovem, o němž je kniha napsána. Postavy jsou pohřbeny na hřbitově své doby. Často se u knihy budete smát, ale když ji dočtete a zamyslíte se, není na ní nic veselého. Můžete ji brát jako výpověď o jednom čtyřiačtyřicetiletém chudákovi, ale ta kniha je asi také o nás všech.
Ze začátku budete hlvního hrdinu milovat, možná lítostivě. Jenže když budete o Samkovi vědět více, tím méně sympatií ve vás bude vzbuzovat. Žije ve stereotypech doby, ve které vyrůstal a nehodlá je opustit. V tom je kouzlo této knihy - Samkova loajálnost ke komunistické straně a to nejen před listopadovou revolucí, ale hlavně po ní. Stále chodí donášet k tajemníkovi Gunárovi a nadává na všechny, kteří nemají rádi Komunistickou stranu. Nemá rád Cikány, Maďary, nemá rád homosexuály, nemá rád Čechy.
Jan Šmíd: Obrázky z Paříže
V knize nás autor Jan Šmíd seznamuje se svým pobytem ve Francii a to především v Paříži. Všímavě popisuje uličky, ulice a bulváry, kavárny a všechny památky, popisuje nám Paříž kulturní, Paříž v pohybu, Paříž módy a lásky. Můžeme s ním cestovat metrem, můžeme navštívit sportovní centra.Jan Šmíd je dobrý pozorovatel i vypravěč, vtipně komentuje návštěvy různých památek i slavnou Tour de France. Putuje pěšky, na kolečkových bruslích, na kole.Potkává různé zajímavé lidi a mezi nimi se setkává i se slavným brazilským spisovatelem "Alchymistou".Autor zmiňuje v knize i slavné umělce, kteří Paříž navštívili. Spolu s Janem Šmídem navštěvujeme kavárny, vinárny a slavné restaurace. Můžeme se podívat i do okolí Paříže. Autor vkládá do knihy i různé rozhovory nebo i celé příběhy lidí, kteří se ve Francii zabydleli, všímá si i hrdého bezdomovce...
Paříž je líčena romanticky, poeticky, ale i realisticky. Autor přirovnává život v Paříži životu v Americe! Město mnoha možností...Ve vyprávění i na fotografiích je Eifellova věž jako symbol Paříže i celé Francie!
Torgny Lindgren: Čmeláčí med
Tragikomický příběh dvou umírajících bratrů Olofa a Hadara ze studeného severu Švédska je novelou současného švédského autora Torgny Lindgrena (*1938). Zcela v tradici severské literatury se autor nezaměřuje pouze na osudy lidí, ale zakombinuje do příběhu i vliv prostředí, tedy nekonečných lesů a plání chladného severu, které mají samozřejmě obrovský vliv na duševní rozpoložení i na život člověka samotný. Vypravěčem knihy je žena středního věku, spisovatelka biografických knih slavných postav z dějin náboženství. Své knihy píše s vědomím toho, že je stejně pomalu nikdo nebude číst. Lindgren se tím snaží čtenáři vsugerovat tuto postavu jako nejzbytečnější a nejnepochopitelnější existenci na světě. To vše jen proto, aby nás na osudech bratrů vyvedl z omylu. Příběh knihy začíná během turné spisovatelky v odlehlých končinách severního Švédska, kde si ji na nocleh vezme Hadar k sobě domů. Z jednoho večera se nakonec stane několik měsíců. A právě ve sněhem uvězněném světě, daleko od lidských obydlí, začíná spisovatelka se škodolibou radostí nad svojí mocí pronikat do absurdní vztahu Olofa a Hadara, žijící jen do smrti toho druhého, vztahu založeného na bratrské lásce a nenávisti. Oba umírají, Olof na slabost srdce spojenou s chorobnou otylostí, Hadar je sžírán rakovinou.
Bill Bryson: Appalačská stezka
Vzpomínáte na knihy Zdeňka Šmída o turistech "Proč bychom se nepotili", nebo "Proč bychom se netopili"? Jestli jste propadli kouzlu tohoto příjemného a inteligentního humoru, nemůžete přehlédnout ani knihy amerického spisovatele a cestovatele Billa Brysona (*1951). Tento ve světě populární autor několika cestopisných knih, napsaných podle vlastních zkušeností, nás ve svém díle "Appalačská stezka" provede po stejnojmenné turistické trase na východě USA, která je dlouhá přes 2000 mil, a považuje se za nejstarší dochovanou značenou stezku v USA. Už od první stránky je jasné, že Bryson je typ člověka, který musí zkusit všechno a dovede vše přijmout s humorem a pochopením. Spolu se svým dost divným přítelem se jednoho roku rozhodl přejít Appalačskou stezku, aby si mohl dokázat, že je stále chlapákem, a aby večer v hospodě mezi ostatními chlapáky mohl moudře vykládat: "Jo, už jsem se taky vysral v lese." Chce si dokázat, že se o sebe dovede postarat sám, že má stále dobrou kondici, že pravděpodobnost sežrání medvědem je "opravdu" malá, maniakální vrazi jsou jen ve městech, atd. Ale jak se blíží termín začátku, už si tak jistý v některých názorech není.
Edda
Edda je sbírka staroislandských písní jejíž původ sahá do pohanských věků. Nejstarší známé zápisy pocházejí ze 12. století. Knihu ocení kromě milovníků poesie a evropské historie také čtenáři sci-fi, fantasy, tajemna i mystiky, neboť jejích motivů využívá opravdu nesčetná řádka knih, vzpomeňme například zlomený meč, jež může být skut a užit toliko jediným a k jedinému účelu.
Znáte to: Einherjové popíjejí s valkyrjemi čerstvě nadojenou medovinu v Ódinově Valhalle, zatímco Naglfar již vyplul z Niflhelu, Súrtova armáda vyrazila z Múspellu a co nevidět proboří Bilröst. Nebýt Heimdalla a jeho Gjallahornu, byli by Ásové a Vanové pobiti s korbelem u huby. Takhle budou pobiti také, ale pořádně, se ctí zahyne Tór i Frey, ba i Fenri a Súrt, zhoubci jejich. Samotný Yggdrasil z kořenů bude vyvrácen a nová země z vln se vynoří, na které Baldr a Höd vzpomenou v písni reků minulých. Inu, ragnarök. Alespoň, že se najdou ztracené zlaté kostky, nebudou hory, tak se nějaká ta zábava sejde.
Cože? Neznáte? VY NEVÍTE jak správný Germán byv praštěn v boji spravedlivém neb loupeživém po palici svůj život hrdinský bojem posledním na straně bohů pravých zúročí? Je tedy nejvyšší čas abyste se seznámili s Eddou!
