Raymond Chandler: Sestřička
U Marlowa se objeví nesmělá dívka z vesnice s prosbou, aby jí pomohl najít jejího bratra, který zmízel v Bay City v Kalifornii. Tato na první pohled velmi jednoduchá objednávka samozřejmě detektiva donutí se na plno ponořit do světa gangsterů, feťáků, cynických filmových magnátů a zkažených žen, jak jinak než v Hollywoodu.
Je to klasická Chandlerova detektivka. Jako vždy případ na začátku vypadá banálně a jako vždy se ukazuje, že nic není takové, jak to vypadá na první pohled. Ale nebyl by to Marlowe, aby si neporadil se situací se sobě vlastním humorem a inteligencí a nástrahy a lákadla ho nesvedou ze správné cesty.
Barker Clive: Abarat
Kuřátkovo, malé městečko v Minnesotě je jedno z nejnudnějších míst na světě. Tady žije Candy, až do dne, kdy potká návštěvníka ne jen jako z jiného světa, ale doslovně. Ten ji vezme na Abarat a tady se začíná její velká cesta po archipelágu dvaceti pěti ostrovů, po jedné hodině ze dne na každý ostrov a jedna navíc za čas, který neexistuje. Cesta jde od slunené Třetí odpoledne k tmavé Osmé večerní až na strašnou Gorgossii, kterou obývají všechny hrůzy trápící lidskou duši. A na konci je záhadná Dvacátá pátá hodina, ostrov ze kterého se nikdo ještě nevrátil normální ...
Abarat je dobrou knížkou pro každého, koho u fantasy už mírně nudí další naklonované Středozemě a Conanové.
Ivan Franko: Uvadlé listí
sbírka Uvadlé listí představuje výjimečné postavení v ukrajinské literatuře. Někteří literární badatelé o ní mluví jako o první sbírce ukrajinské poezie, napsané pod vlivem evropského modernismu a dekadence. Sám autor dal svému dílu podtitul „lyrické dráma o třech částech“ (První hrst, Druhá hrst, Třetí hrst) a v předmluvě k prvnímu vydání z roku 1896 uvedl, že se jde o intimní zápisky člověka, který kvůli nešťastné lásce spáchal sebevraždu.
Určitým vyvažujícím protikladem k dekadentním, romantizujícím motivům ve Frankově intimní lyrice je souhrn motivů a formálních prostředků, vypůjčených z lidové slovesnosti. Jde především o přírodní, animální a vegetační epitety, kvítí a hrdličky, dialogy stromů, atributy a činnosti, typické pro agrární společnost, užité v metaforách (orba, setba), nebo jednoduchá, nerafinovaná refrenovitost. Časté je oslovení personifikované matky-země, u které lyrický subjekt hledá útěchu a pomoc. Zdá se, jako by autor hledal lék na civilizační choroby lidstva právě zde, ve folkloru, v evropské archaické kultuře, zachovalé pouze mezi lidem obecným. Franko měl blízko k folkloru nejenom proto, že sám pocházel „z lidu“.
Federico Andahazi: Vlámské tajemství
Argentinský spisovatel F. Andahazi patří mezi nejčtenější jihoamerické autory současnosti. Mohli jsme se už seznámit s jeho díly Anatom a Bohabojné ženy, které si získaly mnoho a mnoho příznivců. Na druhou stranu možná i odpůrců.
Hlavními hrdiny jeho knihy jsou vlámští a italští malíři 15. století. Kromě jejich vzájemné rivality je spojuje jediná věc nalezení skutečné barvy Secretus Coloris in Statu Puro. Příběh se odehrává jak v upadajících Bruggách, tak ve Florencii, v dílnách jednotlivých mistrů. Každý mám něco, co vede k vytvoření Secretus Coloris in Statu Puro , skutečné barvy. Florenťan Francesco Monterga má jedinečný spis , který obsahuje návod na výrobu barvy, ale zakódovaný, a celý život se marně snaží šifru rozluštit. Starší z bruggských bratrů Van Manderových zase umí vytvořit barvu, ale ta ho na vrcholu slávy připravila o zrak, a od té doby už ji nikdy nevytvořil, a ani svému bratrovi výrobu nechce prozradit. Proto každý navzájem touží po tajemství toho druhého. Pro jeho získání jsou schopni všeho. Prostředky nemají omezení, špionáž, vraždy, či sexuální vydírání. Z toho důvodu může kniha místy připomínat historický thriller, možná i špionážní román. Je opravdu těžké definovat, kam žánrově knihu zařadit. Temné tajemství a brutální vraždy by knihu mohly přiřadit také do gotického románu, ne-li hororu. Stejně tak bych klidně knihu mohla nazvat alternativní historií.
Joyce Tyldesley: Jak soudili faraoni
Největší překvapení v této knize pro mě byl fakt, že Joyce Tyldesley je žena. Celou knihu jsem přečetla s vědomím, že Joyce Tyldesley je chlap, co se zajímá o Egypt. Takže je to žena. Doktorka Joyce Tyldesley vystudovala archeologii na Oxfordu a je členkou fakulty archeologie v Liverpoolu. Specializuje se hlavně na Egypt. Její knihy se těší vcelku velké oblibě, a přestože já osobně jsem se s ní setkala poprvé, českým čtenářům nejsou její knihy neznámé.
Doktorka J.T. má totiž dar předkládat fakta přijatelným způsobem. Tak, aby nás to nenudilo, ale zároveň tak, abychom stále měli pocit, že jsme dobří, protože čteme literaturu faktu, dozvídáme se něco nového a někam nás to posouvá.
Kniha "Jak soudili faraóni" je rozdělena do kapitol podle druhu zločinu. A v každé kapitole jsou uvedeny opravdové situace ze života, což přidává na atraktivnosti celé knihy. Lidé milují, když můžou nahlédnout do soukromí jiných a podívat se například na tíživou situaci muže, který se zamiloval do ženy z faraónova dvora a teď přemýšlí, jestli obětovat celý život pro jeden den s ní... milují číst to a vědět, že jde o egyptskou realitu a přitom pochopit něco z egyptské kultury... ano, je to přitažlivá kniha.
Samko Tále: Kniha o hřbitově
Kniha je výpovědí o složitosti mezilidských vztahů. Ačkoliv nemá jednotný děj, není roztříštěná a chaotická. Pravidelně se věnuje vedlejším postavám ať už to je opilec, sebevrah, blázen nebo smolař. A právě to drží knihu pohromadě - tyto vedlejší postavy jsou podle mě tím hřbitovem, o němž je kniha napsána. Postavy jsou pohřbeny na hřbitově své doby. Často se u knihy budete smát, ale když ji dočtete a zamyslíte se, není na ní nic veselého. Můžete ji brát jako výpověď o jednom čtyřiačtyřicetiletém chudákovi, ale ta kniha je asi také o nás všech.
Ze začátku budete hlvního hrdinu milovat, možná lítostivě. Jenže když budete o Samkovi vědět více, tím méně sympatií ve vás bude vzbuzovat. Žije ve stereotypech doby, ve které vyrůstal a nehodlá je opustit. V tom je kouzlo této knihy - Samkova loajálnost ke komunistické straně a to nejen před listopadovou revolucí, ale hlavně po ní. Stále chodí donášet k tajemníkovi Gunárovi a nadává na všechny, kteří nemají rádi Komunistickou stranu. Nemá rád Cikány, Maďary, nemá rád homosexuály, nemá rád Čechy.
Jan Šmíd: Obrázky z Paříže
V knize nás autor Jan Šmíd seznamuje se svým pobytem ve Francii a to především v Paříži. Všímavě popisuje uličky, ulice a bulváry, kavárny a všechny památky, popisuje nám Paříž kulturní, Paříž v pohybu, Paříž módy a lásky. Můžeme s ním cestovat metrem, můžeme navštívit sportovní centra.Jan Šmíd je dobrý pozorovatel i vypravěč, vtipně komentuje návštěvy různých památek i slavnou Tour de France. Putuje pěšky, na kolečkových bruslích, na kole.Potkává různé zajímavé lidi a mezi nimi se setkává i se slavným brazilským spisovatelem "Alchymistou".Autor zmiňuje v knize i slavné umělce, kteří Paříž navštívili. Spolu s Janem Šmídem navštěvujeme kavárny, vinárny a slavné restaurace. Můžeme se podívat i do okolí Paříže. Autor vkládá do knihy i různé rozhovory nebo i celé příběhy lidí, kteří se ve Francii zabydleli, všímá si i hrdého bezdomovce...
Paříž je líčena romanticky, poeticky, ale i realisticky. Autor přirovnává život v Paříži životu v Americe! Město mnoha možností...Ve vyprávění i na fotografiích je Eifellova věž jako symbol Paříže i celé Francie!
