John Banville: Moře

„Rány osudu, choroby, předčasná úmrtí, podobné věci se přicházejí dobrým lidičkám, těm pokorným, té soli země, ne Anně a ne mně,“ říká hlavní hrdina románu Moře v reakci na zjištění, že jeho žena trpí rakovinou a brzy zemře. Text vyžaduje námahu. I pro Banvilla je to trochu vybočení z tvorby, věhlas získal především díky svérázným životopisům Mikuláše Koperníka nebo Johannese Keplera.
Banvillův román je především o smrti, kterou si i díky románu uvědomujeme ve spojení s některými okamžiky našich životů zvlášť ostře. Moře je jedno z nejpozoruhodnějších a zároveň nejobtížnějších literárním děl současnosti. Přes Bookerovu cenu, jež s sebou nese jistou porci obecné pozornosti, však těžko osloví širší publikum. Komu se však do Banvillova jazyka podaří proniknout, nebude litovat.

William Faulkner: Hluk a vřava

Kniha vznikla v období mezi válkami, konkrétně v roce 1929, nicméně obrovskou pozornost si získala teprve po konci druhé světové války. Literární historici o ní začali hovořit jako o epochálním díle, zdůrazňoval se její přínos pro další rozvoj experimentálních technik, rozvíjení odkazu Jamese Joyce v Americe atd.
To, že knize začal vzdělaný svět věnovat pozornost až o několik let po jejím vzniku, má své důvody. Jedním z nich pochopitelně bylo, že Faulkner se během doby stal slavným autorem, a to díky svým ostatním, čtenářsky mnohem přístupnějším dílům a ať se kritici dušují sebevíc, že je autor coby osoba za textem nezajímá, všichni víme, jak tomu ve skutečnosti je.
Faulkner sice zobrazuje konkrétní lidské postavy, nicméně právě blízkost jeho vyprávění k mýtu, pro který je přece charakteristická určitá cykličnost, podle všeho naznačuje, že ona dosažená "objektivita" je pouze jakousi přechodnou fází, něčím, co trvá po určitou dobu jako pevně daný řád, co se dokonce vyvíjí v procesu, jenž bychom mohli nazvat pokrok, co však stejně nakonec skončí v naprostém zmatku, šílenství, chaosu, hluku a vřavě. Hluk a vřava jsou osudem každého pokroku, což však podle Faulknera dozajista neznamená, že by němělo smysl se o něco takového pokoušet. Člověk je k tomu jaksi odsouzen, jenže stejně tak je odsouzen k nezdaru.

Federico Andahazi: Vlámské tajemství

Příběh nás zavádí opět do minulosti, tentokrát do renesanční Itálie, kde se uznávaný mistr pokouší zjistit, v čem spočívá tajemství barvy, jež ovládají jeho hlavní rivalové, dva vlámští bratři, z nichž jeden ovládl tajemství dokonalé barvy, při jejímž objevení však oslepl. Prozrazovat o ději knihy byť jen o trochu více by bylo vůči čtenáři nefér.
Silným momentem knihy, byť trochu omšelým, je metafora touhy po dokonalém poznání, jež končí zhoubně. V případě Andahaziho je touha po poznání touhou po dosažení dokonalé barvy, vidění – a zde píše argentinský autor v souhlase s celou západní tradicí, jež metaforicky ztotožňuje vidění a poznání. Ti, kteří chtějí vidět dokonalé, oslepnout, ti, kteří chtějí poznat vše, zemřou.
Pokud tedy čtenář zatouží po poměrně čtivém titulu s mírně intelektuálními aspiracemi, je Federico Andahazi bezpečná volba.

Umberto Eco

Umberto Eco je skutečným synem boha Herma, jehož se někdy dovolává: tedy boha-zprostředkovatele, patrona tlumočníků, boha, jenž je ztělesněním překračování hranic. Spektrum zájmů tohoto italského vědce a romanopisce je stejně rozsáhlé jako intelektuální záběr a jeho esejisticko-pedagogické schopnosti, tj. podat určitou látku jasně a čtivě, takřka bezkonkurenční. Není proto ani divu, že si Umberto Eco za posledních několik desetiletí získal srdce nebo aspoň obdiv nesčetných čtenářů, u některých se těší doslova kultovnímu postavení - jako romanopisec, sémiotik, esejista či komentátor aktuálního dění.
S trochou nadsázky by snad šlo říct, že Umberto Eco je příliš sečtělý na to, aby byl originální - on je ovšem originální svým rozhledem, způsobem, jakým dokáže dávat věci do nečekaných souvislostí. Též je originální tím, jak dokáže vysvětlovat a jak bystře si dokáže všímat těch nejmenších, na první pohled nepodstatných detailů. Namísto hloubky originality nabízí křišťálově jasný pohled na panoráma myšlení - a to rozhodně není málo.