Prázdná země je jednou z nečekaných, překvapujících knih, které se zničehožnic objeví a my je musíme vzít tak, jak jsou, upadat před nimi na pozadí a skoro na ně žárlit, že jsou ve své podstatě jednoduché, žádné velké štráchy s přemírou expozice, žádné rýpání v té vaší naraci a paradigmatech. Stačí jen přadénko vlastního věření si, vlastních pochyb a vlastní vůle neříct všechno hned. Jiřímu Sádlovi se povedla velice pěkná kniha, ze které až trne slastí při čtení: „Najednou stojí přede mnou obrovsky zelená veliká země. Jenom zelená. A stál jsem před ní jako před propastí.“ (s. 78) Ta úzkost! A ta pokora jakoby mimochodem! Jaká síla poezie, a zároveň temnota a drama v tom všem..
Autor oživil jedno z dávno zapomenutých řečišť básní v próze, lyrických textů, obohatil je o smrtelnost a udělal tak z někdejších zátišíček panoramatický obraz pro všechny smysly. Dokonale popisuje své snové obrazy – nejedná se přitom o surrealitu, spíše dávný archetypální odraz.
Málokdy se stane, aby se k próze člověk vracel jako k básnické sbírce. V této knížce si vychutnávám detaily, i to, jaká slova klade za sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat