Přípěh nás zavede do nové budovy městské knihovny na Letné, kde se najde mrtvola Sebastiána Bergmanna, který zde vytvářel svojou dizertační práci.
Není to ovšem vražda ledajaká, neboť na oběť je nastražena důmyslná léčka, a nebohý student tak končí na podlaze studovny s několika šípy v těle. Případu se ujímá klasická detektivní dvojice, přičemž kapitán Bach (ten méně chápavý, ovšem s vyšší hodností) svému mladšímu kolegovi Labudovi nenaslouchá tolik, jak by pro dobro vyšetřování naslouchat měl. Labuda sice není tolik zběhlý ve vyšetřování, zato však má nepoměrně větší kulturně-historický rozhled.
Stín podezření téměř okamžitě padá na dvě postavy, Sebastiánovu sestru Marii, která v době vraždy náhle přijíždí za bratrem do Prahy, ačkoliv se viděli naposledy v raném dětství, než si ji otec odvezl do Londýna, a vedoucího Bergmannovy práce, asistenta na katedře dějin umění, PhDr. Gabriela Stefana.
Knihovna a Bergmannova disertační práce, představují dvě hlavní dějové linie knihy, vedou však k mylným podežřením. Knihovna je přímou i nepřímou příčinou všeho, co se v románu stane, Bergmannova práce o stavbě Belvedéru zase fragmentárně prostupuje celým dějem a svého plného významu nabývá až ve druhé, kratší části knihy.
V knize je rozehráno příliš mnoho příběhů, které jako by autor nevědět jak rozuzlit. Taky vám možná bude trochu vadit stylistická a formální nevybroušenost jazyka a banálnost některých úvah.
Ante Tomić: Ljubav, struja, voda & telefon
Soubor pěti provázaných povídek Ante Tomiće nás zavádí do současného Splitu, kde kadeřnice Lidija a její kolegyně řeší své každodenní problémy. A největším problémem, který děvčata (byť už ne nejmladší) řeší, jsou samozřejmě muži. Jak s nimi přežít a neskončit v blázinci je hlavní “Ariadninou nití” všech příběhů.
Byť jsou na Balkáně ženy stále nahlíženy především optikou “hloupé blondýny” či “koukej uvařit a postarej se o děti”, Tomić zkoumá ženský svět z druhého břehu. Hlavní hrdinka Lidija nám popisuje a objasňuje své názory na muže, přibližuje nám řadu zkušeností a zážitků, které se jí zapsaly do paměti. Komentuje také uvažování svých kamarádek a spolupracovnic a vypráví i jejich životní peripetie.
Hlavní problémem, který Lidija řeší, je její vztah k ženatému Dinkovi, který na rozvod ani nepomýšlí. Lidija je rozvedená a má malého synka, vdávat se ale zatím nehodlá, neboť si chce také užívat svobody a sexu – “jako chlapi”. Nicméně ač je Dinko v posteli dobrý, přece jen na Lidiji moc času nemá a to ji právě pálí ze všeho nejvíc. Připadá si trochu jak prostitutka, ovšem bez výdělku. A tak hraje pro své potěšení s Dinkem různé hry.
Byť jsou na Balkáně ženy stále nahlíženy především optikou “hloupé blondýny” či “koukej uvařit a postarej se o děti”, Tomić zkoumá ženský svět z druhého břehu. Hlavní hrdinka Lidija nám popisuje a objasňuje své názory na muže, přibližuje nám řadu zkušeností a zážitků, které se jí zapsaly do paměti. Komentuje také uvažování svých kamarádek a spolupracovnic a vypráví i jejich životní peripetie.
Hlavní problémem, který Lidija řeší, je její vztah k ženatému Dinkovi, který na rozvod ani nepomýšlí. Lidija je rozvedená a má malého synka, vdávat se ale zatím nehodlá, neboť si chce také užívat svobody a sexu – “jako chlapi”. Nicméně ač je Dinko v posteli dobrý, přece jen na Lidiji moc času nemá a to ji právě pálí ze všeho nejvíc. Připadá si trochu jak prostitutka, ovšem bez výdělku. A tak hraje pro své potěšení s Dinkem různé hry.
Ihsan Oktay Anar: Amat
Amat“ je název podivuhodné lodi, která kolem roku 1670 vyplouvá se zvláštním pověřením od sultána z Istanbulu neznámo kam. Galéra, již lodní tesař Mistr Noe postavil z 247 navarinských dubů – stejného počtu jako je členů posádky – má na své palubě porozuhodnou posádku. Její kapitán Diabolos paša se snaží pomocí jakési žlutavé tekutiny rozpustit všechny své vzpomínky na minulost, druhého kapitána Süleymana Karabáče trápí touha nalézt nesmrtelnost, a zbytek posádky – janičáři, mušketýři, dělostřelci, kuchaři, tesaři, uklízeči i nezkušení mladí námořníci – je obtížen prokletím hříchy, které za svých nájezdů napachál. Nad lodí jako by se vznášela kletba: pluje buď černočernou temnotou nebo hustou mlhou, z níž se vynořují strašidelné stíny benátských galeón zasažených morem, je ničena střety s nepřátelskými loděmi, anebo bojuje s rozbouřenými vlnami.
Ihsan Oktay Anar, docent filozofie na univerzitě v Izmiru zavádí čtenáře do dalšího ze svých podivuhodných románových světů, díky nimž se v Turecku stal téměř kultovním spisovatelem.
Anarovi se podařilo stvořit jazyk, jenž odráží mluvu starých kronik, čerpá z bohatého lexika osmanské turečtiny a kombinuje ji s dávno zapomenutými námořnickými výrazy.
Ihsan Oktay Anar, docent filozofie na univerzitě v Izmiru zavádí čtenáře do dalšího ze svých podivuhodných románových světů, díky nimž se v Turecku stal téměř kultovním spisovatelem.
Anarovi se podařilo stvořit jazyk, jenž odráží mluvu starých kronik, čerpá z bohatého lexika osmanské turečtiny a kombinuje ji s dávno zapomenutými námořnickými výrazy.
Carlos Ruiz Zafón: Stín větru
Děj románu se odehrává v Barceloně v průběhu první poloviny 20. století. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je Daniel Sempere. Příběh začíná v okamžiku, kdy otec Daniela zavede na tajuplné pohřebiště zapomenutých knih. Daniel si může vybrat jednu z knih, na které již lidstvo zapomnělo, a náhodně sáhne po svazku s názvem Stín větru. Kniha mladého chlapce uchvátí. Začne proto po jejím autorovi, Juliánu Caraxovi, pátrat. Hrdina se však postupně zaplétá do záhad opředených kolem Caraxe, dokonce mu několikrát jde i o život. Jeho věrným společníkem je prostořeký Fermín, jehož rovněž potkává za pozoruhodných okolností. Daniel nakonec odhaluje tajemství Caraxova života a nerad si uvědomuje, že jejich životy jsou si až příliš podobné.
Román dokázal na svou stranu strhnout mnoho čtenářů. Jedním z důvodů tohoto úspěchu je jistě výstavba vyprávění založená na důmyslném proplétání příběhů a postupném odkrývání záhad.
Román dokázal na svou stranu strhnout mnoho čtenářů. Jedním z důvodů tohoto úspěchu je jistě výstavba vyprávění založená na důmyslném proplétání příběhů a postupném odkrývání záhad.
Sarah Hall: Údolí zkázy
Píše se rok 1936 a do zapadlého kraje kdesi na severu Anglie, pověstného tak maximálně chovem ovcí a drsnou rázovitostí místních obyvatel, přijíždí ve svém nadmíru luxusním a zbrusu novém automobilu nečekaný návštěvník – mladý bonviván Jack Liggett. Není, jak se všichni místní domnívají, jen zbloudilým turistou, jehož do kraje přilákala nádherná, divoká příroda, ale zaměstnancem společnosti, jež chystá v údolí převratné změny – postavit tam přehradu Haweswater, a tím pádem připravit obyvatele nejen o živobytí, ale také o střechu nad hlavou.
Je to právě hluboký osobní vztah Sarah Hallové ke krajině, jenž je patrně nejsilnější zbraní její románové prvotiny, Údolí zkázy. Autorka do tohoto díla promítla své osobní zážitky z dětství, kdy žila v těsné blízkosti přehrady Haweswater, která vznikla ve třicátých letech na místě bohem zapomenuté, výhradně zemědělské oblasti. Konec starých dobrých časů, i tak by se dala nazvat tato její fatalistická próza, jež popisuje nejen tragický osud jedné vášnivé lásky, ale také celou sérii nešťastných událostí, jež provázely farmáře Lightburna a jeho rodinu.
Je to právě hluboký osobní vztah Sarah Hallové ke krajině, jenž je patrně nejsilnější zbraní její románové prvotiny, Údolí zkázy. Autorka do tohoto díla promítla své osobní zážitky z dětství, kdy žila v těsné blízkosti přehrady Haweswater, která vznikla ve třicátých letech na místě bohem zapomenuté, výhradně zemědělské oblasti. Konec starých dobrých časů, i tak by se dala nazvat tato její fatalistická próza, jež popisuje nejen tragický osud jedné vášnivé lásky, ale také celou sérii nešťastných událostí, jež provázely farmáře Lightburna a jeho rodinu.
Ingvar Ambjørnsen: Elling. Pokrevní bratři
Ingvar Ambjørnsen je doma v Norsku a ve své druhé vlasti Německu znám především jako romanopisec, autor románů o Ellingovi a série napínavých knih pro mládež o dvou dětských detektivech Pellem a Profákovi. Ambjørnsenův záběr je však mnohem širší, od prvních románů z prostředí kriminálníků a toxikomanů, ze kterých jasně vystupuje průlomová generační výpověď s autobiografickými rysy (např. Bílí negři [Hvite niggere, 1986]), se postupně dostává ke smířlivějšímu pohledu. Stává se z něj kronikář a obhájce těch, kteří stojí na okraji společnosti: obětí toxikomanie, psychicky nemocných, bezdomovců.
Ambjørnsen zná prostředí duševně nemocných velmi dobře, zdokumentoval je již ve svém prvním románu Sál 23 (23-salen, 1981); velkou předností Pokrevních bratrů však není jen schopnost autora podat celý děj naprosto subjektivně Ellingovýma očima, aniž by si čtenář byť jen na chvíli uvědomil přítomnost spisovatele, ale především humanistické poselství, které může k závěru působit až naivně. Jenže Ellingovi je dovoleno to, co autorovi dovolit nelze, tedy i sentimentalita.
Ambjørnsen zná prostředí duševně nemocných velmi dobře, zdokumentoval je již ve svém prvním románu Sál 23 (23-salen, 1981); velkou předností Pokrevních bratrů však není jen schopnost autora podat celý děj naprosto subjektivně Ellingovýma očima, aniž by si čtenář byť jen na chvíli uvědomil přítomnost spisovatele, ale především humanistické poselství, které může k závěru působit až naivně. Jenže Ellingovi je dovoleno to, co autorovi dovolit nelze, tedy i sentimentalita.
Kyle Barker: O půlnoci zemřu
Příběh O půlnoci zemřu se pohybuje kdesi na hranici komiksového mainstreamu. Jedná se o komiks civilní, přesto však se silně karikovanou podívanou, která přivádí na český trh opět něco nového. Je otázka, jak se komiks chytí, ale na stranu druhou je to důkaz, že český komiksový průmysl (snad se nejedná o oxymóron) se vzmohl do té míry, že mohou nakladatelé i riskovat.
Autorem jednoduché akční hříčky je Kyle Baker. Vyvstane-li někdy otázka, jak tvoří Kyle Baker, tak právě tak, jak můžeme vidět v jeho prvním komiksu, který u nás vychází. Jedná přímočaře, nevymýšlí složité konstrukty a sází na akci (přesto jde o zcela jiný druh akce, než na jaký jsou čtenáři zvyklí třeba z Loba).
Komiks O půlnoci zemřu přesně vystihuje Bakerovu práci. Jeden zvrat střídá druhý, v příběhu se hodně běhá (aby ne, když hlavní hrdina spolykal tubu prášků, jenže ta, kvůli které to udělal, se mu vrátila a on má zas důvod žít, jenže pomoc dostane jedině od lékařky, která jde na Silvestrovskou pařbu 99/00 s bývalým jeho současné, jenž ho chce zabít, a navíc je všude zcela logicky snad milion lidí).
Autorem jednoduché akční hříčky je Kyle Baker. Vyvstane-li někdy otázka, jak tvoří Kyle Baker, tak právě tak, jak můžeme vidět v jeho prvním komiksu, který u nás vychází. Jedná přímočaře, nevymýšlí složité konstrukty a sází na akci (přesto jde o zcela jiný druh akce, než na jaký jsou čtenáři zvyklí třeba z Loba).
Komiks O půlnoci zemřu přesně vystihuje Bakerovu práci. Jeden zvrat střídá druhý, v příběhu se hodně běhá (aby ne, když hlavní hrdina spolykal tubu prášků, jenže ta, kvůli které to udělal, se mu vrátila a on má zas důvod žít, jenže pomoc dostane jedině od lékařky, která jde na Silvestrovskou pařbu 99/00 s bývalým jeho současné, jenž ho chce zabít, a navíc je všude zcela logicky snad milion lidí).
Věra Nosková: Bereme, co je
Příběh Pavly, odehrávající se ve Strakonicích, má být obrazem doby (v retrospektivách se dostává až do období před druhou světovou válkou, ale hlavní část je soustředěna do let 50. a 60.), maloměsta, maloměstské rodiny a vymykajícího se jedince, dívky, která není ochotna ani schopna přijímat svazující společenské normy. Konflikty s matkou, kdysi místní kráskou, dnes rozkřičenou ženskou z rodu domovnic, jsou na denním pořádku. Snad musí být: Pavlinou „vinou“ je, že se narodila ze svazku, z něhož její otec brzy odešel, je jakýmsi kukaččím mládětem, jež všem nepříjemně připomíná nepovedenou minulost.
Přes nespornou sílu lyrických pasáží, prokreslenou psychologii hlavní postavy i psychologii maloměstské rodiny (a tam je Věra Nosková snad nejsilnější), se nutkavě vkrádá pocit, že román (když se podíváme na jeho výhradně kladná hodnocení) se tak trochu veze na současné vlně zájmu o zobrazení socialistického Československa, započaté Vieweghovými Báječnými léty pod psa a svůj vrchol mající v Pelíšcích a Pupendu. Nepřináší v podstatě nic nového, nic, co bychom neviděli už jinde, ať už se jedná o hierarchii místních soudruhů, příběh člověka mimo oficiální, jedině povolené struktury, nebo obraz rodiny.
Přes nespornou sílu lyrických pasáží, prokreslenou psychologii hlavní postavy i psychologii maloměstské rodiny (a tam je Věra Nosková snad nejsilnější), se nutkavě vkrádá pocit, že román (když se podíváme na jeho výhradně kladná hodnocení) se tak trochu veze na současné vlně zájmu o zobrazení socialistického Československa, započaté Vieweghovými Báječnými léty pod psa a svůj vrchol mající v Pelíšcích a Pupendu. Nepřináší v podstatě nic nového, nic, co bychom neviděli už jinde, ať už se jedná o hierarchii místních soudruhů, příběh člověka mimo oficiální, jedině povolené struktury, nebo obraz rodiny.
Vít Janota: Praha zničená deštěm
V nové básnické knize Víta Janoty (*1970) Praha zničená deštěm ožívá jeho více než dvacetiletá zkušenost s tímto městem, prosakuje tu historie – středověká, židovská, secesní, ale především posledních let. Vít Janota jako jeden z mála českých básníků velmi citlivě zachytil prolínání normalizační Prahy s jeho kapitalistickou obdobou těchto dnů. To neustálé prolínání normalizační špíny s klackovitou dravostí posledních let, kdy žijeme v jakési „bavlnce demokracie“, „znamená / dostat z každé strany jednu“.
Procházíme s autorem lehce poničenou Prahou, „kde stále ještě přežívá / arogantní duch nařvaných / socialistických plánovačů,“ ale i „mafiánskou neprostupností / kouřových skel (...) kdy některá území / je přeci třeba odepsat / něco musí být obětováno / na oltář všobecného rozkvětu“ (str. 54).
Nejsilnější na textech Víta Janoty je plasticita, s kterou nám předkládá svůj obraz Prahy, přestože vypráví jen ve zlomcích, v nažitých příbězích, kdy zavřel „za sebou dveře / v přikrčené postranní ulici / kdesi na Smíchově / v ulici / která s matematickou přesností / spadala do tmy“ (str.23), jak čteme ve druhém oddíle jeho textu-procházky. Jako bychom viděli autora nahlížet tu a tam do dvorů, kdy neustále reflektuje dnešní stav a porovnává ho s dávno uplynulým časem.
Procházíme s autorem lehce poničenou Prahou, „kde stále ještě přežívá / arogantní duch nařvaných / socialistických plánovačů,“ ale i „mafiánskou neprostupností / kouřových skel (...) kdy některá území / je přeci třeba odepsat / něco musí být obětováno / na oltář všobecného rozkvětu“ (str. 54).
Nejsilnější na textech Víta Janoty je plasticita, s kterou nám předkládá svůj obraz Prahy, přestože vypráví jen ve zlomcích, v nažitých příbězích, kdy zavřel „za sebou dveře / v přikrčené postranní ulici / kdesi na Smíchově / v ulici / která s matematickou přesností / spadala do tmy“ (str.23), jak čteme ve druhém oddíle jeho textu-procházky. Jako bychom viděli autora nahlížet tu a tam do dvorů, kdy neustále reflektuje dnešní stav a porovnává ho s dávno uplynulým časem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)