Hans Hermann Gustavsson, druhořadý zaměstnanec druhořadého plátku, totiž jako uslintaný nemotora s autistickými rysy působí jen navenek. Dovnitř, v hájemství svého staromládeneckého soukromí, je spekulativním filozofem, břitkým komentátorem všeho jsoucího. Jeho epochální ineditní spisy, jmenujme kupříkladu „O zásadách správného oblékání“, „Člověk a klima“ či „Šéf typu I-III“, vznikají vždy v úzké spolupráci s váženým kolegou, ostrovtipným homunkulem Mozkomanem. Mozkomanovo trvalé a jediné bydliště se samozřejmě nenachází nikde jinde než v páně Hermannově hlavě. To však Mozkomanovi nikterak nebrání žít vlastním životem.
Nadřízení odmění Hanse Hermanna Gustavssona za desítky let věrných služeb a na tři týdny ho vyexpedují na jedno exotické souostroví v Tichomoří. A tam, při pohledu na rozpustilé hrátky indonéských dětí, si Hermann konečně uvědomí, že na svazek s Mozkomanem vlastně doplácí, že z něj věčná sebereflexe nadělala leda uzel nervů. Vzbouří se proti zpupnému parazitu a začne se pídit po své přirozenosti. Nemá to vůbec lehké, jedná na zapřenou: když se totiž Mozkoman rozhněvá, není s ním k vydržení.
Žádné komentáře:
Okomentovat