První věta románu zní povědomě, ale nenechme se ji zmást: „Skončí to s Marií vůbec někdy? Léto před naším rozchodem jsem strávil několik týdnu v Šanghaji, nebyla to vyloženě pracovní cesta …“ Kde jsme již něco podobného slyšeli? Nejsou to první věty předchozího románu, ten přece také začíná koncem: „Je to příběh rozchodu, odehrávající se jedné noci v Tokiu. Noci, kdy jsme se naposledy milovali. Kolikrát jsme se naposledy milovali? Nevím. Mockrát.“ Jenže v Utíkat nepůjde o neschopnost udržet vztah, ale o neschopnost komunikovat i přes neustálou snahu o to. Setkáváme se sice s oběma protagonisty, ale téma bude jiné. Místo neschopnosti být s někým nás Toussaint provede neschopností plnohodnotně komunikovat.
Před lety kritici Toussainta odepisovali jako autora, který ztratil dech. Pak přišel úspěch románu Milovat se, po němž se zdálo, že není kam stupňovat jeho mistrovství. Jeho technika zvětšených detailů, která tak připomíná film, byla dovedena takřka k dokonalosti. Jenže román Utíkat ukazuje, že to jde. Došlo ke kvalitativnímu přerodu a Toussiant se dnes stává mistrem montáže. Doufejme, že autor završí volná pokračování třetím dílem. Dovolím se odhadnout, že bude ve znamení smrti druhého a vyrovnání se s ní.
Žádné komentáře:
Okomentovat